Mikrosen

Mezi pochybné vybavení mojí psychiky patří i fantazie, které stačí mikrospánek k instantnímu vytvoření snových iluzí. Není překvapující, že nejlépe se to projeví ve škole, na přednášce atd., když se mi už opravdu nechce myslet a přidá se fyzická únava. Dny středoškolské energie jsou možná nenávratně pryč, se svými probděnými nocemi, kdy jsem si prostě nedovolil učení, psaní seminárek, referátů atd. věnovat víc, než tu poslední noc, a možná den a možná noc předtím. V 90% případů to fungovalo, stálo to hodně síly a mělo to svoje kouzlo, když mi k ránu nezbývalo než si jít zaběhat abych se probral a mohl jít do školy, případně (ne)odmaturovat. Kdo by čekal, že na to budu tak vzpomínat.

A po podobně strávené noci je pak nezáživný školní výklad to poslední, co mi schází k pár vteřinovým halucinacím na zdánlivě random téma. Když se u tabule řešila literatura tím retardním, socialisticko-fetišistickým způsobem některých poznamenaných profesorek (hodnota jejich výkladu byla asi jako software na recitaci z telefonního seznamu, když už fakt dlouho nepotřebujete nikomu zavolat), podařilo se mi aspoň hodněkrát usnout a nahlédnout, co se zrovna skrývá za oponou mého mučeného vědomí. Pomalu se mi začala hroutit hlava a propiska sklouzla o centimetr nebo dva, zanechávajíc tak na papíře další čárku či zářez, skóre dnešního mikrosnu.

Hlavou v ten okamžik proletěl sen, často jako šílená alternativa vývoje stávající situace – ze školy se stala skvrna na pozadí pocitů, někdy temnějící v beznaději, jindy natěšená na lepší chvíle a občas, k mému drobnému zděšení, trochu lechtivě zbarvená. Objekty v mém fyzickém okolí na sebe po bleskové konzultaci s unaveným mozkem vzaly podobu objektů z blízkosti psychické, s oblibou nevědomé. Ujetý obrázek, asi jako otravný flashový banner když nemáte vypnutý flash, rychle proletěl a uletěl, v tom sem opět převzal kontrolu nad svojí padající hlavou a ruka s propiskou se vrátila do správné pozice. Po této hodině sem měl v sešitě pěkných pár čárek, jedna za druhou mi připomínaly, jaké části výkladu byly obzvláště inspirující… zkusím ten nešťastný sešit někde najít.

Je k zasmání, že místo žádaného výkonu je mozek schopen podat sám sobě takovou halucinogenní drogu, jakou bych jen těžko hledal, kdybych jí hledal. Nemůžu se divit, když pak někdo hledá něco tak fantastického, v tranzu, v lihu nebo v LSD. Někdo je objevitelem více a někdo méně, ale svět, kde nám mozek běží na jiné frekvenci, kde okamžik je dobou neurčitě dlouhou a na sebe samotnou si pamatující, kde se věci mění a lze nad nimi získat kontrolu, takový svět překoná pud sebezáchovy u nejednoho z nás.

Jaký smysl mělo a má, dát člověku jen částečnou kontrolu nad vlastní duší, myslí a pamětí? K čemu mi to je? Je to chyba, mutace díky níž tu je naše unikátní rasa? Bude někdy možné, získat nad sebou kontrolu? A stojí to za to, aby kvuli tomu zaniknul člověk? Bude pak litovat?