Hra na polobohy

Za neurčitého času, kdesi bychom o tom v kronikách našli zmínky, se oddávali bozi podobné zábavě, jako teď. Jen měla trochu jiné fyzické vzezření.

V deštivé noci bylo i z dřevěného posedu vidět velmi málo. Ohně mezi stany však stále plápolaly a od nich se občas ozval hlasitý řehot. Po náročném putování se horda oddávala žertování, hádání se, pořvávání a pití nápoje, který s sebou nosí takovou dálku. Stráž na posedu klidně seděla celou noc a sledovala jak se mění vzhled okolní krajiny, jista si, že nemusí přespříliš sledovat dění okolo tábora.

K ránu pak po bolavých hlavách, odřených kloubech a zvratkách nebylo ani stopy. Místo toho mladý zvěd jižanské armády hleděl z úkrytu na hordu nepatřičně vážných seveřanů, z které sotva polovina strávila noc ve stanech. Teď už všichni posedávali u vydatné snídaně a věnovali se uctívání toho pro ně nejvzácnějšího… sledovali odraz ranního slunce na dokonalých ostřích a hranách zbraní, jaké v této zemi zatím nikdo nespatřil. Protahovali se a nevypadalo to, že by různá zbarvení jejich pleti byla způsobena něčím nepřirozeným.

Zvěd byl v ohromení, ve kterém zůstal i po přišpendlení svého drobného těla lesklým šípem ke stromu. Ten šíp byl stvořen na jiné tvory, než na ty, jejichž život závisel na pár kilogramech pomíjivé tkáně.

První oddíl legie tak za vlhkého rána stanul nečekaně čelem k sotva stovku metrů vzdálené hordě barbarů, vandalů či kohosi, kdo neměl mysl plnou kulturního mixu, zděděných ideálů s blížící se expirací ani namyšlené opovrhovačnosti. Řinčení pochodujícího Římského oddílu ustalo, aby po několika vteřinách opět zaznělo, doprovázejíc profesionální přesun bojovníků do nacvičené formace.

Než stačil jejich posel zmizet mezi stromy, vzdálenost mezi obrněnou formací a nadlidskými těly byla poloviční. Jeden pohled poslovi stačil – zde se nebojuje s lidmi. A utíkal po lesní stezce jak jen dokázal, za život svůj, svých přátel, hrdost legie, rodinu, peníze co na něj čekaly… nevnímal les okolo, kamení a mech pod nohama, hnal se za oddíly stoupajícími po úpatí.

Mezitím už bylo dobojováno. Barbaři dopadající na nad hlavu zdvihnuté štíty vojáků uprostřed formace se za křupání lidských vazů rychle ponořili doprostřed snadných cílů a rozpoutali peklo. Vyrvaná kopí vojáků vepředu nejednou nalezla oběť svou opačnou, tupou stranou a mnohem méně elegantně než při jiných bitvách. Svištící sekery ukončily život vojáků na stranách a za chvíli a jen na chvíli stáli polobozi na louce, každý obklopen tuctem vojáků a s nesmírnou radostí na nich předvedli, co jejich zbraně i oni umí. Né že by se na to někdo opravdu díval – téměř to nebylo možné. Neustálý pohyb přetínal a lámal životy a aniž by se zastavili, v jen mírně zmenšeném počtu vyrazili šíleným tempem za poslem, do stínu stromů a nehostinného křoví.

Smáli se u toho, řvali, a to i ti z nich, kdo se v krvi váleli na zemi. Jeden z těch tmavších, ležící na zemi s rozsekanými končetinami, zbývající rukou hodil svou krvavou zbraň o něco světlejšímu druhovi. Ten na něj jen krátce mrknul a s jednou těžkou zbraní v každé ruce zmizel spolu se zbytkem hordy v lese.

Posel mezitím padl k nohám koně vůdce legie, zpoceným čelem skloněný k zemi, konečně pozvednul hlavu aby překvapenému veliteli předal poselství. Když tu se jeho tělo zlomilo pod dopadem mohutných nohou. Klesl pod koně, který během okamžiku zaržál a zhroutil se na něj, když mu dvě ostří v kotoulu přeťala pevnou půdu pod nohama – s přeseknutými nohami i se svým jezdcem padl dopředu a svalil se na stranu.

Hbitý velitel však už stál s taseným mečem tváří v tvář soustředěnému pohledu zarostlého barbara. Ani jeden z nich nebyl z těch, kdo by se báli a tento okamžik nebyl z těch, kde by strach hrál roli. Roli sehrála rychlost a síla drtící drahé štíty, božský dar, božská hra. Pozemská hra pro bohy. Hra na polobohy.