Zkrocení zlé elfky

Za zpěvu ptactva,
za šustotu padlého listí,
za ticha lehkých kroků
chodívá temnými místy,
úmysl má však
čistý.

Za zpěvu ptactva,
za šustotu padlého listí,
za ticha lehkých kroků
chodívá temnými místy,
úmysl má však
čistý.

V oku šelmy v odrazu,
shlíží sama svou modrou pleť.
Ty královno lesa,
jen samou krásou neuleť!

Měsíc ji vídá,
jak v chladivém prameni
nahá,
sedíc na kameni,
omívá pot svůj,
svou vůni vodě dává.

Zátočinami řeka žene se,
stříbrným vodopádem padá
až vůní dálnou vzbudí
co nemělo už vzbudit se.

Dlouhé míle,
a ještě delší měsíce,
větří ji s citem
lovec
co vášni lovecké,
i jiné nezná hranice.

Skály a bahno
trpí pod údery kroku.
Voda a vítr
uhnout se snaží spěchu.

Zastaví se až
s kadeří černou v hrsti.
Moje teď jsi!
Elfko voňavá,
přání poslední
přej si.

Coitus.
Citlivá jemnost
versus
bezcitné svaly.

Za zpěvu ptactva,
za šustotu padlého listí,
za dusotu těžkých kroků,
teče modrá krev, místy.
Tvůj vzdech byl tak
čistý.