Přátelé jsou základ hry

Učilo se, že rodina je základ státu. Nevím, jak moc je to stále pravdou. Čím dal jasnější ale je,  že  pro mnoho z nás jsou pro největší požitek z multiplayerové hry důležití přátelé. Od doby, kdy jsme se poprvé dostali k neomezenému internetu, se trh s hrami obvorsky rozrost. Hry zlevnily a v této  obrovské konkurenci to jsou právě naši kamarádi, kdo často rozhoduje, co budeme hrát.

 

Když zavzpomínám na ty roky strávené hraním, ty nejsilnější vzpomínky mají vždy jedno společné – jsou v nich moji kamarádi.  Když jsme o vánocích vstávali  v šest ráno a šli do jedné z prvních heren v Praze, abychom platili 150 kč za hodinu. Když jsme po škole místo do hospody šli s pivem ke šťastnému spolužákovi, co měl tři sesíťované počítače…

Za sedmero horami, za sedmero řekami, široký, dlouhý a zalagovaný

Už tehdy jsme na základce v učebně informatiky jsme se u her sešli všichni – hlavně my co jsme platili tisíce za telefonní účty za internet, pak machři hokejisti, někteří šprti a občas dokonce i holky. Příležitost si jednou taky zamachrovat…
Grafika se zlepšila, cena snížila ale tohle zůstalo. Ve virtuálním světě a na jeho  bitevním poli se pořád dokážou sejít všichni. Zahradník z Anglie, manager kdesi z jihu Čech, tátové, co jim děcka a/nebo ženské řvou v pozadí, nějací studentíci a další ze všech konců světa a života. Dokonce nějaká ta ženská se najde.
Baví mě, když se ve hře sejde pestrá skupina lidí. Když stejně jako v přirozené skutečné lidské společnosti jsou tam různé povahy, povolání a pochopitelně – věkové skupiny. Každý se chová trošku jinak, něco přináší a najde si své místo. Tak to v životě chodí a tam se člověk cítí dobře.

Tolik zábavy a tak málo času

Už nevím, kde jsem četl, že “volný čas je vynález poslední doby”. Pravda to trochu určitě bude, i když tuším, že třeba rolníci v zimě taky hlavně seděli doma za pecí. Oproti nim, my máme bohatý výběr, jak trávit volný čas. A s rozmachem free to play her se rozhodování stalo ještě těžším. A tak často rozhodují  vztahy.
Hra, do které se přidá osobní vztah, je najednou Xkrát lepší. Samotné vlastnosti hry jsou pak často na druhém místě,  ve srovnání s tím, jestli tam máme nebo nemáme přátele.

S partou jde i úspěch

Kdysi jsem vyprávěl, jak jeden kámoš koupil v jednom MMORPG něco společného za X tisíc.  Mohl si to dovolit a díky němu jsme se všichni ve hře líp zabavili. On vlastně platil tu hru za nás. Nebýt nás ostatních, jeho spoluhráčů, tak to do té hry nedá.

Nemám ale rád, když jsou skutečné peníze rozhodující pro úspěch ve hře a proto jsem takovou hru nikdy nehrál. Je lepší, když se za hru platí jednotná cena nebo když je hra v základu zdarma a platit za nějaké vychytávky navíc může ten, kdo na to má. A přitom s ním hrají kámoši, co na to třeba nemají.

Je to taková metoda, jak platit za skupinu, za svou hráčskou skupinu.  Někdy dokonce jde koupený herní čas předat jiným hráčům.  Dočkáme se dalších způsobů, jak platit třeba za celou skupinu hráčů?

Stěhování národů

Když se zamyslím nad putováním hráčských skupin virtuálními světy, řikám si, jestli to takhle sledují i ti moudří analytici. Pokud lze identifikovat skupiny hráčů podle jejich časté interakce, poté by mělo jít i sledovat, jak se tyto skupiny chovají. Kdy hrají, jak hrají, co jim prospívá a kdy hru opouštějí.  Podle toho bychom měli poznat, jak hru dále zlepšit. Jak dát celým skupinám to, co ve hře hledají. Jak si je udržet.

Další věc, kvuli které jsem měl míň hrát a víc studovat.

Dlouhá, dostatečně široká cesta

I do World of Tanks mě zavedli kamarádi. Hra tehdy byla mnohem chudší než dnes, ale už tehdy si mě získala. Její historický námět, dobrá kombinace taktiky a akce, přiměřená časová náročnost, bezplatnost, grafika a ti dobří kamarádi v ní.
Tehdy v začátcích mě zarazila jedna věc –  proč mi hra nedovoluje s nimi hrát?

Povídali jsme si, hráli jsme, nemohli jsme ale spolu do jedné bitvy. Jeden z nás musel za hru zaplatit, aby mohl druhého pozvat. Naštěstí, vývojáři tuhle chybu brzy pochopili a umožnili udělat ve hře skupinu zadarmo. Tím se v dobré hře odemknul další prvek, prohlubující zábavu. Ta hra nás drží dodnes. A od té doby jsem díky ní poznal desítky zajímavých lidí, ke kterým bych se jinak nikdy nedostal.

Tak jako stát, když chce vydržet pohromadě musí pečovat o své rodiny, tak považuju za jedno z nejdůležitějších poslání autorů virtuálních světů starat se o hráčské skupiny. Myslet na tu partu kamarádů. V dnešní době individuality a nekonečných možností, kdy jsme každý někým jiným a někde jinde, je to právě hra, co může lidi opět spojovat.