Za Invazí do Evropy stál nedostatek MiGů

Za to, co vím o dějinách, vděčím vedle tehdy mizerného dějepisu ve škole především počítačovým hrám, několika knihám a… Kdysi se v mém pokojíčku o jeden stůl muselo dělit několik koníčků. Nejvíc místa samozřejmě zabíral velký monitor, tehdy mající k plochosti daleko. Před ním byla klávesnice, snášející mé herní vztekání, ta však čas od času musela jít stranou a na stole se objevila modelářská podložka. Moji oblibu počítačových her to sice nikdy nepřekonalo, nějakou dobu mě to ale bavilo.

Začal jsem na letadlech z Druhé světové, nakonec ale z mojí skromné modelářské dílny vzešly především novější stroje sovětského původu. Ty SUčka, co měla naše armáda, tank T-80, klasický a nádherný Mi-24, až došlo na ten osudový MiG-29. Linie toho stroje mě okouzlily. A já jsem nemohl odpustit těm našim tento, že jsme ty naše MIGy odevzdali Slovákům nebo vyměnili Polákům!

A protože ty plastikové modely pro mě tehdy byly zároveň hračky, tak když přišly prázdniny a s nimi povinná “dovolená od počítače”, tak jsem si na rodinnou výpravu musel vzít krabici se svým nejlepším modelem, s MiGem. Přijeli jsme na místo, jakési město někde mimo Prahu a co se nestalo – MgG cestu v krabici nepřečkal bez úhony. Podvozek se polámal. Stížnost jsem směřoval na tatínka a ten mě usměrnil za starším bratrem. Šel jsem do jeho hotelového pokoje a on vzal model, lepidlo a řekl mi, že to do rána bude dobré.

Přišlo ráno a dobré to nebylo. MgG ležel na zádech, nohama nahoře. Jenže pokřivenýma. A tehdy se to stalo. Pochopil jsem, že ani velký, zkušený bratr není všemocný. A správný detailista.

Vzal jsem si nešťastně MiGa zpět, nohy znova ulomil a pokusil se je přilepit správně. No nedopadlo to dobře. Ty “úžasné” povinné prázdniny daleko od počítače byly pro mě už zcela zkaženy.

Chodili jsme přírodou, chodili jsme městem a tatínkovi se nelíbilo, když jsem mu vyprávěl o svých hrách, co na mě čekají doma. Asi tehdy se mě přestal ptát svým klasickým: “Na co myslíš?”

Nebavilo mě to tam, dost možná mě to přímo sralo. Pak ale přecijen určitá naděje zasvitla – v tom městě byl modelářský obchod. A tak úplně na konci pobytu se do něj pro můj neodbytný zájem šlo. Plné regály krabic a moje naděje byla veliká. MiG musí být znovuobnoven do své slávy, znovuvybudován!

To však jen dokud pán za pultem neřekl: “Migy nemáme, došly”. Jenže já nic jiného nechtěl, křivky MiGu pro mě v tu chvíli byly nenahraditelné, bohužel rodičovská trpělivost už více nesnesla. A tak mě můj literární tatínek zatáhnul do antikvariátu vedle, ať si raději vyberu knihu. Plné knihovny knih, jenže on si za to může sám, že mi předal svou tvrdohlavost. Odmítal jsem spolupracovat.

Když jeho hledání jeho milých knih bylo u konce a já stále nic, šel, vzal Eisenhowerovu Invazi do Evropy, koupil mi ji a bylo.

Dlouho pak chudák čekala v knihovně v mém pokojíčku, než jí počítač udělal místo. Dodnes jsem ji přečetl alespoň třikrát a vedle pamětí Alberta Speera, což byl podobný génius jako Eisenhower, jen na druhé straně fronty, je pro mě základem pochopení druhé světové války. Obě knihy se mi stále někde válí, zatímco MiGu už jsem se nedočkal.

Vynahradil jsem si to před pár lety. Jako hráč, zajímající se o historii, jsem se snadno dostal do společnosti Wargaming. Při prezentaci World of Tanks/Warplanes na Ostravském letišti během NATO Days se za náš počítač posadil slovenský stíhací pilot, který mě pak vzal, abych se já pro změnu posadil do jeho MiG-29.