Co vždy s sebou

Je toho hodně, co nám proletí životem. Každý den. I v noci. A je to jen ve snu, nebo jiné tělesné nemohoucnosti, kdy nemáme možnost se tomu postavit, to vést, hnát a řídit s použitím vší naší schopnosti a síly.

Každý máme nějaké schopnosti, nějaké síly, a tam, kde mi nějaká schází nebo když dochází, vypomáhám si inspirací od jiných lidí. I táta mi jí dal dost a něco z toho tu pošlu dál.

 

Však ty víš, co je správné

Kdesi jsem slyšel, že staří rodiče mívají moudré děti. Snad. Ale moudrost nechodí ruku v ruce se schopností ji využít. Někdy vám musí něco dát přes hubu, abyste se odhodlali. Já denně vědomě dělám špatně desítky věcí. To zní jako diagnóza.

Jaké by to bylo, udělat všechno, nebo alespoň většinu věcí tak, jak mají být. Mohl by tak člověk vůbec být dostatečně šťastný? Když by překonal ty strašlivé první týdny a měsíce? Ale ono by to asi nefungovalo.

Když najdu vůli něco udělat opravdu správně, nepřináší to nějak úžasný pocit. Někde, kdesi v tom následování správnosti, se většinou ztratí ten obdivuhodný ideál. Ale možná to i tak přece bylo správně?

Jako když jsem se ptal, kam vždycky mizí ten kopec před námi, sotva se k němu blížíme. No, on je přece už pod námi. A pak chvilku vyhlídka na věci, co jsou dole, a pak ho vidíme, až když už na něm nejsme.

A tak nám ztráta dobré, správné věci připomene, jak s ní bylo hezky. A táhne nás, abychom se na nějaké pěkné, vyvýšené místo zase vyškrábali.

Když dva lidé vědí, co je ta jedna správná věc, co se má udělat, není možné se hádat.

Věci se musí udělat

Prý nastane v životě chvíle, kdy člověk přijde na to, že jediný způsob, jak se zbavit otravné povinnosti (tehdy napsat domácí úkol) překvapivě je, prostě tu věc udělat. A pak je hotová.

Ono je to děsně stupidní, ale skutečně, tak jako vůli, paměť a tělo, člověk by měl pěstovat i ten pocit radosti z věci hotové, nikoliv náhradní pocit spokojenosti s jejím odkládáním. To je ale celoživotní boj. Tady asi platí, hlavně ho vyhrávat, když jde o věci důležité. Někdy je důležité si přiznat, co vše důležité není.

Bůh prostě platí. A je už jedno, zda existuje

Skutečně jsem nerad chodil každou druhou neděli ráno do kostela. Nejen proto, že v zimě tam byla příšerná zima, zatímco doma, u sledování StarGate bylo teplo, a LEGO. A to, že jsem nějakou dobu dokonce musel chodit na náboženství – ano, katechismus, to u nás bylo a asi je – mi vyneslo kolikrát u spolužáků výsměch.

Já jsem se sice přiznal, že stejně věřím na dinosaury a ne na Adama a Evu (přece tam nebyli najednou!), ale vyneslo mi to od otce jen vysvětlení, že je jedno, jestli bůh existuje. On totiž prý platí.

To jsem nechápal. Všiml jsem si ovšem, že ti zbožní lidé jsou „nějací hodnější“.

Uběhlo hodně let. Rok jsem v Německu chodil do katolické školy, dva roky jsem na Slovensku na gymnáziu dobrovolně chodil na náboženství (první katecheta uznal, že bůh je možná mimozemšťan, zatímco druhý byl idiot) a další rok jsem byl na pražském židovském gymnáziu.

A když se mě nedávno v Paříži krásná muslimka ptala, kde je mešita, už jsem věděl, že ono je opravdu jedno, který z těch bohů existuje. Když na něj lidé věří. A čemu lidé věří, to platí. A chceme-li mít spořádaný a jednotný lid, pak víra v něco vyššího, než jsou hmotné požitky, je dobrá.

A protože zbývá místo, přibalím ještě jednu.

Pravdu mají ti, co jsou slyšet dál