Pompézní a děsivý Hermann Göring

Mám úctu k těm, kteří bojovali za svou vlast. Vážím si D. D. Eisenhowera za dobytí Evropy ze západu a jeho prezidentskou kariéru. Na střední jsem se něco napřipíjel na počest sovětského maršála Žukova a jsem pyšný na ty odhodlané Čechoslováky, kteří nám pomohli znovu získat samostatnost.

Mezi všemi těmi osobnostmi druhé světové mi ale jedna uvízla v paměti jako skutečný unikát. Na zvláštní svědectví o říšském maršálovi, veliteli letectva a zakladateli gestapa Hermannu Göringovi jsem narazil v mnoha knihách a dokumentech, a pomalu jsem si o něm vytvářel podivnou představu.

Tento muž v sobě kombinoval šarm, letecký um, drogovou závislost, organizační schopnosti a blízké přátelství s Hitlerem, oblibu v luxusu, jídle a rozmařilost. Porážky jeho letectva v bitvě o Británii, u Stalingradu a při ochraně Německa se ale zapsaly do historie více, než všechny jeho podivnosti. Poté, co jsem si o něm něco načetl, troufnu si říct, že Göring měl děsivější život a osud než většina jeho nacistických spolustraníků.

Dnes se vzdálím svým obvyklým tématům, abych se podělil o to nejzajímavější o pohádkově pompézním a hororově děsivém Göringovi.

Inspirace

Můj dojem z tohoto muže se mi potvrdil, když jsem před třemi lety jako komunitní koordinátor ve Wargamingu pořádal jednu z častých soutěží pro naše hráče. Naši piloti z World of Warplanes měli za úkol napsat krátký, strašidelný letecký příběh.

Jeden z nich si k mému překvapení zvolil jako téma strašidelného Hermanna Göringa a já tehdy zjistil, že nejsem sám, koho životní příběh tohoto pohlavára zajímá a zároveň i děsí.

Rozhodl jsem se o něm také napsat a čekal jsem více než dva roky, až se z Francie dostanu ke krabicím se svými knihami, mimo jiné k pamětem německého architekta a zdatného ministra zbrojního průmyslu Alberta Speera, abych v nich vyhledal jeho velice upřímně znějící vzpomínky na Göringa. Právě ty mi při vyprávění poslouží jako hlavní zdroj, spolu se všemi těmi internety a řadou dokumentů o Norimberském procesu.

Vzestup

V první světové válce se Göring jako úspěšný stíhací letec na kontě s 22 sestřely vypracoval až k velení elitní perutě Jagdgeschwader 1, u jejíhož zrodu předtím stál slavný rudý baron Manfred von Richthofen.

Přes veškeré nadání nemohl Göring se svými muži zvrátit porážku Německa a po válce se hbitě stal jedním ze zastánců legendy, že německá armáda nebyla ve skutečnosti poražena, byla pouze zrazena vládou, která se vzdala.

Roku 1922 na něj silně zapůsobil projev Adolfa Hitlera a brzy vstoupil do nacistické strany, kde se rychle dostal do velení jednotek SA, které dokázal k Hitlerově radosti bravurně zorganizovat.

Roku 1923 při nezdařeném nacistickém pokusu převzít moc vedl po Vůdcově boku pochod k ministerstvu války, kde byl osudově postřelen do nohy. A právě při léčbě tohoto zranění mu bylo proti bolesti podáno morfium, na němž si postupně vybudoval zhoubnou závislost.

Jeho přátelství s Hitlerem a úspěchy se však vršily, stejně jako výčet jeho titulů a funkcí. Byl ministrem bez portfeje, velitelem letectva, jako zakladatel Gestapa v roce 1934 rozhodoval, kdo z “nevěrných” vůdců SA bude popraven.

Před i během války mu byl svěřen čtyřletý hospodářský plán, Göring tak mohl zasahovat do záležitostí ostatních ministerstev, aby zajistil zdroje pro znovuvyzbrojení Německa a pomohl ho dovést k surovinové soběstačnosti. Jak víme, zbrojení se jim až do počátku války dařilo, řady vojáků, tanků i letounů rychle rostly.

I Göring ale viděl, že Německo si do budoucna bude muset suroviny zajistit rozšířením svých hranic, sám se však přikláněl k mírovým řešením, právě tak, jak se podařilo připojit Rakousko a Československo. V Hitlerově nejužším kruhu se mu někteří z pohlavárů posmívali, že je již zhýčkaný luxusním stylem života a bojí se jej dát všanc ve válce. Pravdou je, že Göring závislý na morfiu také rychle nabíral nadváhu a časy, kdy se proháněl nad bojištěm ve stíhačce, byly dávno pryč.

Jeho vztah s Vůdcem a moc však byly neotřesitelné a Hitler jej určil jako svého následovníka.

Na vrcholu

Hermann Göring si v jejich vybudované Třetí říši vystavěl velkolepé venkovské sídlo Karinhall a s oblibou lovil ve svém rozlehlém revíru. Speer píše, že se Göring považoval nadřazen běžnému lidu, cítíc se aristokratem.

Jeho lovci obrazů zase šmejdili v obsazených zemích a získávali pro něj kořist nejen ze židovských uměleckých sbírek, sály Karinhallu tak brzy lemovaly cenné malby až ve třech řadách nad sebou.

 

Vlevo – venkovské sídlo Karinhall. Vpravo – Říšský maršál Hermann Göring, vyfocen v galerii Jeu de Paume, jak v levé ruce s obrazem a v pravé s doutníkem, vsedě hodnotí dva obrazy od Henriho Matisse. Po jeho levici je jeho umělecký poradce Walter Andreas Hofer. Na stole uprostřed je láhev šampaňského. Oba obrazy byly nacisty uloupeny ze sbírky Paula Rosenberga a po válce byly nalezeny a navráceny. Levý obraz, zvaný Marguerites, dnes je v Institutu umění v Chicagu. Druhý, Danseuse au Tambourin, je v Muzeu Nortona Simona v Pasadeně, v Kalifornii.

Jako ministr a maršál Göring nechyběl ani při plánování monumentální přestavby Berlína. V nové čtvrti si nechal Albertem Speerem navrhnout obrovský úřad říšského maršála, v němž reprezentativní chodby a sály zabíraly více místa, než kanceláře. Stavbě dominovalo masivní schodiště pro parádu, po němž nikdo neměl v úmyslu chodit, vzhledem k řadě výtahů.

Vedle lovu na obrazy byly rozměry stavebních projektů druhým oborem, ve kterém si Göring konkuroval s Hitlerem a sem tam se musel nechat usměrnit. Hitlera ale zajímalo nejen to, aby měl větší a slavnější stavby než třeba Stalin nebo New York, napadla ho i jejich bezpečnost vzhledem k leteckému bombardování.

V tom se mu však dostalo od jeho přítele a neomezeného vládce německých nebes, Hermanna Göringa, ujištění, ve smyslu: “Žádné nepřátelské letadlo se nad Německo nedostane, můžeme si stavět, co chceme”.

Tito kravaťáci ještě netušili, že za pár let to největší, co se v Berlíně bude stavět, budou gigantické železobetonové věže osázené protiletadlovými děly, v marné snaze město ochránit před stovkami bombardérů.

Na počátku války však v Německu panovala dobrá nálada a Göring jezdil ve slavnostních uniformách (přezdívaných “barokní oblečky”) po operách a do oblíbených restaurantů.

Pád

Nacisté původně nechtěli mít z respektované Británie smrtelného nepřítele, a tušili správně. Göringova zdánlivě mocná Luftwaffe snadno překonala vyparáděné francouzské letectvo, nad ostrovy ale narazila nejen na srovnatelně dobré stroje a odhodlanější piloty, ale také na jejich značně pokročilou organizaci. Německé letectvo se pod Hermannovým velením nedokázalo důsledně soustředit na likvidaci letišť a zbytečně bombardovalo města, až Hitler ztratil trpělivost s vysokými ztrátami pilotů a se Sovětským svazem, a odvolal letectvo k podpoře útoku na východ. Göring se na oslavu otevření východní fronty vydal v barokním oblečku na prohlídku obřího modelu svého úřadu říšského maršála. Neschopnost jeho letectva ovládnout britskou oblohu a umožnit armádě včasnou invazi do Anglie přitom byla začátkem konce Třetí říše.

Takové úvahy ale zdá se tou dobou nekazily náladu Hermannovi, jenž si na svém zámku nechával nalévat vzácný koňak a slovy: “Ten je rezervován jen pro mě” ospravedlňoval, že jeho hosté dostávají obyčejný. V rozverné náladě se jim poté chlubil poklady, uschovanými v rozsáhlých sklepeních, jako byla antická umělecká díla, zásoby cenného zboží jako francouzská mýdla a parfémy, nebo sbírka drahokamů. S oblibou také předraženě prodával obrazy, s přirážkou za “prestižní dílo z Göringovi sbírky”.

V práci, jako pán hospodářské čtvrtletky a leteckého zbrojení, Göring dle výpovědi Speera většinou zakládal svá rozhodnutí na impulzivitě. Na námitku, že má příliš velké hospodářské požadavky, odpověděl, že Hitler přeci svěřil plánování jemu a ať mu do toho nemluví. Zároveň již v roce 41 odmítal věřit průmyslovým hlášením, že americká výroba bombardérů zvysoka převýší tu německou. Ztrácel kontakt s realitou rychleji, než někteří jiní nacisté.

Přitom když při havárii zahynul ministr zbrojení Dr. Todt, Göring spěchal za Hitlerem, aby se pln ambicí ujal i jeho funkcí. Hitler ale byl rychlejší, kvapně přivolal Speera a ke smůle nás všech, kteří bychom ocenili rychlejší konec války, mu stihl přikázat ujmout se ministrování, než se ve dveřích objevil barokní aristokrat.

Ačkoliv Hermann Göring dříve s velkou vervou popoháněl zbrojení a čtvrtletku, v roce 1942 prý byl již všeobecně letargický až líný. Hitlerova nedůvěra ho ale zdá se zasáhla a obával se v důsledku své slábnoucí pozice ohrožení své životní úrovně, neboť finance na svůj životní styl získával mimo jiné prodejem pašovaných vagonů plných luxusního zboží na černém trhu nebo povinným strháváním příspěvku na jeho narozeninovou oslavu z výplat zaměstnanců.

A tak když ho nově jmenovaný ministr Speer navštívil na jeho zámeckém sídle, Göring oděný v zeleném županu si od něj vymohl příslib, že se mu oficiálně podřídí. Fakticky většinu práce odváděl Speer.

Jindy na předváděčce letectva zase musel sám Hitler milostivě přejít kamarádovu neznalost, když Hermann předčítal z dodané listiny údaje k seřazeným typům letounů, a nepoznal, že čte o špatných strojích.

Přesto se jej ještě jednou pokusil sám Albert Speer probrat a využít jeho vztahu s Hitlerem k oslabení vlivu konkurentů v Hitlerově okolí. Speer vzpomíná na další jednání s Göringem v jeho sídle: “Překvapily mě jeho červeně nalakované nehty a zjevně našminkovaný obličej, zatímco obrovská rubínová brož na jeho sametovém “šláfroku” byla věcí známou… přitom z kapsy vytahoval nezasazené drahokamy a nechával je hravě proklouzávat mezi prsty”.

Alespoň se ho tehdy Göring nerozhodl potrestat hodiny trvající upovídanou projížďkou na koních jeho obrovským loveckým revírem, jako to někdy dělával.

Göringa se nakonec skutečně podařilo probrat k větší činnosti, ta měla ale smíšené výsledky. Například svolal do svého sídla rozhodující činitele ocelářského průmyslu, aby jim pod vlivem morfia (s viditelně rozšířenými zorničkami) udělal dvouhodinovou přednášku o výrobě oceli a nutných inovacích, na jejímž konci položil hlavu na stůl a usnul.

Známější než tyto historky ze soukromí ale je jeho Stalingradské selhání. Tehdy se hrdě zaručil, že obklíčené armádě statisíců ve Stalingradu jeho Luftwaffe dokáže doručovat potřebné potraviny, a i proto Hitler zakázal vojsku ústup. Když letectvo překvapivě nedokázalo zajistit ani zlomek potřebných zásob a obklíčená 6. armáda se vzdala, Hitler se o jím a Göringem způsobené katastrofě raději moc nezmiňoval a přikázal vybudovat 6. armádu novou.

V soukromí ale mezitím Speerovi bylo zakázáno snažit se ještě někdy “aktivizovat říšského maršála”.

Říšský maršál se tou dobou již snažil popírat další neúspěchy, když na hlášení, že americké stíhačky doprovázející bombardéry již pronikají nad německá města, odpověděl: “To je čistý švindl, generále Gallande! Je to nemožné! Jsem zkušený stíhací pilot, vím, co je možné.” Nakonec musel přikázat, že se tam stíhačky nedostaly.

Vůdcova trpělivost s dávným kamarádem ale přece jen začala docházet svého konce, nemohl si totiž nevšimnout, že se německá města pomalu mění v hromady trosek. Luftwaffe nebyla spojeneckému bombardování překážkou a Göring se stal terčem Hitlerova otevřeného nadávání.

Také generalita jím postupně začala pohrdat a stále více byl jen reprezentativní figurou. To mu ovšem nebránilo, aby si během rychlého zmenšování Třetí říše ještě kolem svého zámku nerozmístil elitní výsadkářskou divizi, tedy než mu ji Himmler zabavil.

Brzy se nacisté bránili již ve svém hlavním městě, kde Hitler v bunkru pod pětimetrovou vrstvou betonu pod říšským kancléřstvím úřadoval u tragicky vypadající mapy. Jeho narozeniny se téměř neslavily, doposud věrný přítel Göring ale byl mezi dorazivšími gratulanty. Jeho tradičně okrasnou stříbrošedou uniformu mezitím nahradila jednodušší šedohnědá, což jak vypráví Speer, někdo komentoval slovy: “Skoro jako americký generál!”

Göring, jenž již předtím nechal před postupujícím nepřítelem zdemolovat svůj Karinhall a své poklady nechal odvézt do horského Berchtesgadenu, Vůdci nyní vlažně pogratuloval a upozornil ho, že poslední únikové cesty z Berlína do hor na jihu jsou ohroženy. Když se Hitler vyjádřil, že bude hlavní město bránit do poslední chvíle, bledý a zpocený Göring se vymluvil, že on musí na jihu zařídit nějaké záležitosti a tito dva osudoví velmoži si podali ruce na rozloučenou.

Nedlouho poté přišel do bunkru Göringův telegram, tázající se, zda má převzít velení nad Říší, když Hitler zůstane v obklíčeném Berlíně. V tu chvíli přítomný intrikán a jeden z Göringových soků z Hitlerova okolí Martin Bormann dokázal vystupňovat Hitlerovu zlobu natolik, že ten již vybuchl.

“Vím to už dlouho. Vím, že je Göring líný. Nechal rozprášit letectvo. Umožnil korupci v našem státě. Navíc je už roky morfinista!”

A tak byl Göring jako podezřelý z vlastizrady Hitlerem zbaven funkcí a následnictví.

Fascinuje mě, jak nacističtí vůdci intrikovali až do samého konce.

Hrdina u soudu

Generálporučík Omar N. Bradley, Generálporučík George S. Patton mladší a generál Dwight D. Eisenhower si prohlížejí nacistické cennosti ukryté v dole Merkers.

Ani mezi západními spojenci ale nepanovala jednota. Hermann Göring se bezpečně vzdal západním spojencům a zatímco první ráno dostal luxusní snídani se šampaňským, generál Eisenhower tyto pocty pro nepřítele a zločince přísně zamítl a přikázal Göringa přidat k ostatním významným zajatcům.

Göring byl prý nemile zaskočen a nálada se mu pochopitelně zhoršila, když mu pověděli, že bude souzen za válečné zločiny. Doufal snad doposud, že mu jeho dlouholetý post druhého muže padlé říše zajistí bezpečí a pohodlí?

Místo toho mu zabavili tucet kufrů s oblečky a velkou zásobu léků, na nichž byl závislý, a namísto očekávaných jednání se spojeneckým velením byl podroben tělesné prohlídce, kdy prý s politováním uznal svou nadváhu. Brzy nato se octl v Norimberku ve vězení s dalšími nacistickými padouchy. V malé cele musel snášet dietu i systematickou odvykací kůru z jeho závislosti.

A zde se ukázalo nečekané. Pokud někteří z jeho mnoha spoluvězňů nebo někteří z vás čtenářů doposud pochybovali, jak se tento muž mohl stát Hitlerovým spolupracovníkem a vyvoleným následovníkem, zde se to vysvětlilo.

Jak nejen Speer píše, zbaven chorobné závislosti a v lepší kondici, Göring měl náhle mnoho energie a stal se mezi obžalovanými nacisty nejpůsobivější osobností. Slabost z válečných let ustoupila odhodlání, když si jako jediný zachoval určitý optimismus, jako jediný na patře plném cel se rád hlasitě projevoval a i jeho věznitelé oceňovali jeho smysl pro humor. Svou okouzlující osobností a sebedůvěrou dokázal na stráže zapůsobit a navázat dobré vztahy.

Zatímco dříve on sám měl námitky vůči některým praktikám nacistického režimu, nyní se jej u soudu snažil očistit. Svým spoluvězňům řekl, že smyslem celého toho procesu je vytvoření legendy. Ačkoliv je spojenci jistě všechny popraví, již za 50 let budou jeho ostatky uloženy v mramorovém sarkofágu a on bude národním hrdinou.

Přestože se správci věznice snažili jeho styk se spoluvězni omezit, zachoval si nad nimi vliv, vedl obhajobu u soudu a dokonce některým řekl, že převezme vinu na sebe. U některých jedinců vyvolal planou naději, že uniknou trestu.

Zatímco hubnul ze svých více než 120 Kg na 90 a méně, na svou obhajobu se Hermann Göring dobře připravoval. Při výslechu dovedně kličkoval a využíval nedokonalé informovanosti původem amerického žalobce, až ten ve vzteku zahodil sluchátka s překladem jeho odpovědí a odmítl pokračovat.

Když ale došlo na promítání záběrů z koncentračních táborů, na jejichž vzniku měl Göring lví podíl, i jemu docházely argumenty. Nakonec však přednesl dlouhou a působivou řeč, mimo jiné zde padla známá slova:

“Obyčejný lid nechce válku…. nakonec ale vždy poslechne své vedení, když je mu tvrzeno, že je v ohrožení a když jsou zastánci míru obviněni z nevlastenectví a z ohrožování státu. Tak to funguje v každé zemi.”

Mimo doslech novinářů, když si odsouzenci mezi sebou vzájemně stěžovali, o co všechno přišli, si ale i Göring posteskl: “Ale nepovídejte. Copak vy jste vlastnil? Ale já! Co jsem toho měl já…”

Již nikdy se nedozvíme, zda Hermann v ten moment svými prsty s již jistě odlakovanými nehty marně nenahmatával v kapse opraného, plandajícího vojenského saka hrst diamantů nebo alespoň středně velkou brož.

Hermann Göring byl soudem vítězných mocností shledán vinným ze spiknutí, útočné války, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. S dalšími 11 z odsouzených měl být oběšen. Někteří byli odsouzeni “jen” k doživotí a třeba Albert Speer si odsloužil svůj trest 20 let, během kterého také napsal své paměti.

Hermann Göring se ale opět zařídil po svém. Jeden ze strážných pod vlivem jeho osobního kouzla mu (zřejmě) propašoval pilulku s jedem a tak Göring krátce před popravou spáchal sebevraždu.

V zanechaném dopise to zdůvodnil. Prý by se smířil s popravou zastřelením hodnou vojáka, kterou žádal a byla mu odmítnuta, ale pro říšského maršála a pro německý lid je nepřijatelné, aby byl potupně oběšen.

Poučení

Životní příběh pompézního a děsivého Hermanna Göringa ukazuje, jak velký význam mohou mít i v nejvyšší politice osobní vazby mezi lidmi, jak druhořadé vůči nim jsou odborné kompetence a jak moc a bohatství mohou zničit člověka.

Je strašlivé si uvědomit marnost činů běžného lidu, když nad ním mohou vládnout a rozhodovat lidé jako Göring. Lidé, kteří se svými schopnostmi k moci dokáží dostat, neumí s ní však vládnout.

Zároveň totalitní systém, kde se takový člověk tak dlouho udržel u moci i přes svou zvrhlost a další nedostatky, nemohl obstát v souboji s americkou kapitalistickou mašinérií a sovětskou socialistickou přesilou. O tom však nakonec nevypovídá jen příběh Hermanna Göringa.