Nebe patří spokojeným

Na pražské poměry něco o náboženství vím. Chodil jsem v Praze na katolickou náboženskou výuku, jsem pokřtěný, poté jsem v Německu byl rok na katolické základce, později jsem dva roky studoval na židovském gymnáziu.

Jsem ale racionální člověk.

Každý den se nějak dostanu i k zamyšlení o bohu, víře, dobru a zlu, štěstí, co se životem a podobně.

Logicky jsem už před nějakou dobou úvahami došel k následujícímu.

Žádný bůh, žádné nebe

Všechna náboženství a bohové kázající, že lidé, kteří na ně nevěří, budou po smrti jakkoli potrestáni, se musí mýlit. Takový bůh není spravedlivý, nedává smysl, není logický.

Protože člověk si nevybírá, kde a komu se narodí. A když jsem se narodil v Čechách, není to nijak má vina, že se za celý život možná ani nedozvím o některém cizokrajném náboženství.

A co když zrovna to je to pravé, správné, se skutečným bohem? Má nás ten snad potrestat za to, že jsme za svůj život ani nepřišli do styku s jeho náboženstvím? Však jsme nemohli nic udělat! Jedině, že by člověk zuřivě cestoval po planetě a možná také po celém vesmíru, ve snaze najít během svého krátkého života toho pravého boha.

To zní spíš jako fajnové dobrodružství pro dobře financovaného cestovatele, ale asi to není něco, co po nás nějaká spravedlivá víra může požadovat.

Tedy shrnutí. I když dokážu připustit, že po smrti může být cosi, nějaké hodnocení naší existence nebo jiné následky, které ovlivníme svým předchozím životem, tak veškerá náboženství, která tvrdí, že nevírou v ně hřešíme, zavrhuji jako výmysly, protože jsou neobjektivní.

Jaký bůh, takové nebe

Nabízí se alternativa. Co když všechna ta pozemská náboženství platí a jejich “bozi” existují, ovšem jejich pravidla se vždy vztahují jen na ty jejich věřící?

Tedy křesťan je souzen dle své víry, muslim dle té svojí a podobně. To už by dávalo smysl, každý by měl možnost splnit, co mu je kázáno, v tomto by to bylo objektivní.

Ale co všichni ti nevěřící? Ty nesoudí po smrti nikdo a nic? Takový systém opět nedává smysl.

A vůbec, jak by mohli zároveň v jednu chvíli existovat vzájemně se popírající bohové? To by nebyli bohové, ale politici.

Leda, že by naši bohové a naše víra existovali jen v nás samotných.

Jaký život, takové nebe

Pokud by byl život všech lidí hodnocen skutečně spravedlivě, tedy jedním systémem, pak by to muselo být podle něčeho, co se vztahuje na nás všechny. Cokoliv jiného není objektivní a nemůže to být nadlidská spravedlnost.

Teď už jen zbývá se zamyslet, co je ta věc, dle které nás lze všechny soudit. Jaké měřítko lze aplikovat na každého člověka?

Nemůže to být nic, co jsme si vymysleli my sami, tedy věc kulturní. Například mít dvě ženy je věc kulturní. Dle toho, kde žijete, za to budete oslavován nebo zatracován. A co když jste žena? Nebo co když máte obě pohlaví? Zde lidmi smyšlené systémy hodnocení selhávají a konflikt mezi lidmi začíná.

A tak je to se vším majetkem, slávou, mezilidskými vztahy. Pro každého je důležitější něco jiného. A když někomu na něčem nezáleží, nechce to, nesnaží se o to, netýká se ho to a třeba ani neví, že to vůbec je, zřejmě ta věc bude dalším kulturním výmyslem a nemůže být podle toho objektivně souzen.

Nemůže se přeci stát, že člověk stane před bránou nebeskou a cosi mu tam řekne: “Byl jsi špatným tanečníkem disko, selhal jsi, půjdeš do pekla”. A člověk vztekle zahodí své jmění, své manželky, skalpy nepřátel, medaile a tituly a půjde se vařit do kotle.

Podobně asi, když tam přijde homosexuál, mu bude těžko vysvětlováno, že ta správná sexuální orientace byla celou dobu zoofilie a že proto půjde do pekla za biliony dalších.

Vždyť o takovou věc v životě ani nezavadil (asi) a teď je podle ní souzen?

Ve skutečnosti je jen jedna věc, o které přirozeně víme, že je správná, nehledě na to, kdo a odkud jsme.

Spokojenost

Všichni máme své touhy, všichni něco chceme. Všichni se cítíme dobře, když toho dosáhneme (teda většinou) a špatně, když nikoliv.

A já říkám, že pokud někdy něco bude náš život spravedlivě hodnotit, bude jej hodnotit podle toho, jak moc jsme dokázali být spokojení, šťastní, nakolik jsme dokázali naplnit své touhy.

Štěstí a spokojenost jsou jediným objektivním měřítkem našeho života.

Přitom každý duševně zdravý člověk je do určité míry šťastný, dobře se cítící. Náš mozek vyvažuje pocity pozitivní a pocity negativní, proti těm negativním se snažíme bránit, pozitivní vyhledáváme, i když k přežití jsou zapotřebí oboje.

Nebe i země patří spokojeným

Když se mě někdo zeptá, jak se mám, ať už je to člověk nebo pán bůh, ptá se mě, jak dobrý mám život. Možná se nás někdo jednou takto naposledy zeptá u nebeské brány, možná jsme souzeni už podle našich odpovědí a pocitů během života.

Každý se snaží a měl by se snažit, aby se mu dařilo, aby se dostal do nebe.

A že nebe možná neexistuje, že nás za náš život nikdo soudit nebude?

Zeptejte se těch šťastných, ti mají nebe už na zemi.