Druhý půlmaraton tolik nevyšel (2017)

Loni jsem ½ maraton běžel prvně, jak jsem psal. Sám od sebe bych do toho nešel. Je to v sobotu, ráno, spousta lidí. 11 tisíc běžců. Nemám rád, když mám o víkendu něco dělat v přesně danou hodinu, navíc se za to musí platit. Běželi jsme to však za naši firmu, tak jsem do toho šel.

Loni se to docela povedlo. Tehdy jsem totiž ještě běhával 2-3x týdně pravidelně 18 km trasu, takže 21 km nebyl rozdíl. A když se započítá dinosauří dávka adrenalinu z toho davu kolem a z pečlivě připraveného playlistu v přehrávači, hned člověk podá mnohem větší výkon. A tak jsem skončil na asi 180 místě. Letos jsem si pohoršil na asi 550. místo. Čím to?

Život je změna a koncem loňského roku jsem si zkrátil tréninky na pouze 8 km trasu. Měl jsem víc důvodů. Delší trasa bez nějaké extra motivace mě už nebavila, adrenalin nevydrží a život je na tohle prostě krátký. Jak jsem zjistil, stejnou dávku endorfinů a radosti si užiju na kratší trase, kde si člověk intenzivněji mákne, je stále v zápřahu a nenudí se. Mluvím za sebe, vím, že někoho těší delší trasy, klobouk dolů Derfele, Mirku.

Dalším důvodem byla tělesná hmotnost. Když jsem naběhal tolik kilometrů týdně, tak i s denním příjmem energie 3000+ kcal jsem se nemohl dostat nad 80 kg, což jsem chtěl. Bylo zapotřebí tělo odnaučit tolik spalovat, musel jsem polevit.

Moje sotva poloviční trasa je tedy sice zábavnější, tempo rychlejší, průměrná tepová frekvence vyšší a gratifikace instantnější, ovšem na 21 km trasu to není příprava nejlepší. Navíc se 4 kg hmotnosti navíc. A tak, když jsme se měli opět přihlásit na půlmaraton, váhal jsem. Zákonitě musím podat horší výkon. Neužiju si to. Jsem těžší, sice se dostanu na stejné tempo, ovšem nemůžu ho vydržet, když běhám ani ne poloviční trasy.

Byl to ten adrenalin a ta atmosféra 11 tisíc běžců, co mě donutilo se přihlásit. A ano, chuť se do toho opět pustit s kolegy. A byl jsem zvědav, jaké to bude, až náhle poběžím 2,5 násobek běžného tréninku. Co to se mnou udělá.

V tu sobotu jsme se hezky postavili na start, v přehrávači jsem měl remastered soundtrack z Dooma a běželo se. Prvních pět kilometrů je čistý let, kdy se jen snažíte neuhnat. Vyhlížel jsem, zda na balkoně domu, kde jsme bydlívali, bude stejně jako před rokem koukat na ty davy dole Milan Knížák se svou manželkou v růžovém županu. Letos tam nebyli, škoda.

Sotva jsme doběhli k železničnímu mostu, všimnul jsem si, že už to cílové tempo 4 minuty na kilometr začínám v nohách cítit. Musel jsem začít přemýšlet, šetřit při stoupání. Sešup ulicí Svornosti mě osvěžil, dokonce mě potěšil hudebník, který tam poctivě hrál na kytaru s pěkným nasazením. Na chvilku přehlušil Landu ve sluchátkách. Ale jak jsme se na jižním konci trasy otočili a běželo se po nábřeží, výběh nahoru za Jiráskovým mostem byl místem, kdy jsem poznal, že únava přichází tak o 5 km dříve, než loni.

Na mostě Legií jsem si porovnal tepovku. Loni jsem to držel na 175, teď jsem měl už zde 179. Před námi sice byl seběh z kopce ke Karlovu mostu, tedy odpočinkový úsek lemovaný diváky a pražskou krásou, ovšem to dlouho nevydrželo. Za okamžik jsme byli na Malostranské a tam jsem se s tím musel smířit.

Chtěl jsem si držet tepovou frekvenci 175, ovšem dávno jsem se s již zpomalujícícm tempem pohyboval na 180 a kdybych chtěl polevit na 175, tak musím tolik zpomalit, že mě předběhnou asi všichni. Zároveň se nedalo bojovat s předbíhajícími běžci, vyšší frekvence, když mám před sebou dalších 10 km, by mě zničila.

Tedy updatoval jsem svůj plán, budu si držet 180 a kdo mě předběhne, ať si to užije. Hlavně, ať mě nepředběhne ten vlajkonoš s 1:30, horší čas, než tenhle, dát fakt nechci.

Smířil jsem se tím, člověk nemůže mít vše, věnovat méně času tréninku a pak očekávat, že s maximálním vypětím nějak překoná zákony fyziky a podá stejný výkon. S udržovanou tepovou frekvencí se moje tempo postupně snižovalo, jak mě síla opouštěla a seběh z Libeňského mostu byl posledním příjemným úsekem. Nervózně jsem se i ohlížel, zda mi na záda už nedýchá pán s vlajkou 1:30, zatím tam nebyl.

O Těšnovském tunelu jsem chtěl něco napsat už loni. Loni jsem tam horko těžko před sebou kohosi nesympatického stíhal, letos už jsem to nestíhal. Když jsme do té temnoty seběhli, dělali se mi mžitky před očima a říkal jsem si, musím si najít úsek, kde si trochu odpočinu. Chci přece mít na závěr trochu sil!

Ten úsek nepřišel, sílu jsem nedoplnil. Nevím, jak to má kdo jiný, ale já v téhle fázi už nevnímám hudbu v uších, smysluplné posilující myšlenky jsou téměř vyčerpány a vlastně si z toho moc nepamatuju.

Na Mánesově mostě se ale podařilo zrychlit všem, i mě. Hlavou mi letělo: “Kde jsou ty nohy?!”, a když se po těch dvou nepohodlných zatáčkách objevila cílová rovinka, vyhlížel jsem tu “čáru”, abych si odmáčkl čas na hodinkách a někde za ní se opřel o zábradlí, nespadnul.

Když jsem otočil hlavu, právě dobíhal vlajkonoš 1:30!

No nic, sobota je v plném proudu, je čas jít dál. Dostal jsem medaili, dal ji do batohu a prošel se domů, na Žižkov. Ačkoliv jsem to čekal, to zhoršení výkonu mě naštvalo. Druhý den ráno jsem pak marně vzpomínal, kdy mě tolik bolely nohy! To snad ani před deseti lety, když jsem s během začínal.

Přemýšlel jsem, co s běháním dál. Jak jsem loni zavrhnul trénink na maraton, mohl bych vzdát i tohle. Anebo naopak, prodloužit tréninky a být na tu dvacítku dobře připraven.

Našel jsem řešení, které mi udělalo radost. Nebudu žádné tréninky prodlužovat. Budu při tréninku víc makat. 8 km je sakra dost, času to stojí hodně. Nejsem závodník ani nechci hubnout. Člověk se nemůže dokonale připravovat na každou zkoušku, zaplácnout každou výzvu hromadou času, ne, člověk musí umět improvizovat. Chci toho s přiděleným množstvím času dosáhnout co nejvíc. Cítit se dobře. Poběžím lépe, ne víc.