Rozbor sprintu a zhodnocení roku 2017

 
Rok 2017 neutekl rychle, i když jsem rychle běhal. V dubnu jsem psal, jak jsem si zkrátil tréninky a v tomto stylu se nesl i zbytek roku. Vyběhnul jsem 126krát a naběhal celkem 1035 km oproti 2048 km v roce 2016.

Vypadá to jako zhoršení, mě ale kratší tréninky a tempo 4 min/km (15 km/h) baví. Vyzkoušel jsem si také sprint a o své poznatky z tohoto pokusu se zde podělím. Překvapilo mě, jak odlišná disciplína sprint je!

Když se rok přehoupl do druhé poloviny, váhavě jsem se rozhodl po pěti letech běhání třikrát týdně jeden běh nahradit cvičením. Takže týdně už jen 16 km, namísto 45 km v roce 2016. Musel jsem upravit i stravování – dřív jsem mohl za den zkonzumovat přes 4 000 kcal, teď jsem to musel snížit na cca 3 000, protože metabolismus je s menší zátěží pomalejší. Pryč jsou časy, kdy jsem o víkendu vstal, zaběhal si a zbytek dne u počítače téměř nonstop jedl.

Každopádně, k tomu sprintu. Souviselo to s tím, že jsem se přihlásil na jeden malý, krátký závod, co se konal prakticky za rohem a chtěl jsem si kvůli němu natrénovat tu rychlost.

A tak jsem si uvědomil, že jsem vlastně nikdy nesprintoval! Míval jsem na své 18 km trase úsek v Podolí naproti tomu koupališti, kde jsem se zastavil a pak si dal sprint asi 200 metrů, ale ruku na srdce, on to není sprint, když je to uprostřed tak dlouhé trasy.

Loni jsem se rozhodl to zkusit doopravdy. Moje poznatky asi mají hodnotu jen pro toho, kdo o sprintu nic neví, protože já sám jsem začátečník a věci zkouším, jak se mi zachce. O běhání si zásadně nikdy nic nezjišťuju, nechci si z toho dělat vědu, stačí mi, že se musím vzdělávat ve všem ostatním, co dělám.

Boty

Při prvním sprintu jsem zjistil, že si musim víc utáhnout boty. Vždycky jsem je míval volnější – povytahal jsem si v nich tkaničky, protože mám větší nohy, tak aby mě bota netlačila na delší trase. Teď jsem zjistil, že v té rychlosti se noha v botě hýbe a necítím jistotu. Takže nastalo
utahování bot.

Síla

Druhé zjištění – v té rychlosti jsou to strašlivé otřesy! Možná to zní směšně, ale skutečně to je nezvyk. Každý krok je rána přenášející se do celého těla. Přirovnal bych to k rychlému běhu z kopce – máte při něm trochu strach, že ztratíte kontrolu, rovnováhu. Je třeba se u toho zpevnit, zapojit víc svalů a to po celý běh. Je třeba se soustředit na každý krok.

Trasa

Nepřekvapivě, je třeba mít co nejlepší rovinku, protože v té rychlosti se velmi špatně kompenzuje nerovnost. Zpomaluje to a hlavně – pád v té rychlosti už je nebezpečný. Asi jako z toho kopce.

Maximálka

Překvapilo mě, jaký je rozdíl mězi během 4 min/km a sprintem pod 2:45 min/km. O moc rychlejší už jsem nebyl, ale s tímhle se dá pracovat. Jako bych vůbec neměl v motorické paměti naučený ten pohyb nohami – jakoby s nima nešlo rychleji pohybovat.

Je zvláštní dosáhnout maximální rychlosti, jakou u sebe vůbec znám, když ale člověk přitom ještě má sílu a chtěl by přidat. Když se ještě vezete na výbuchu energie, nemáte zábrany, nešetříte se, nemáte nastavené tempo, ale chcete jen a pouze zrychlit. Ale už nevíte jak, protože jste to ještě nedělali, vaše nohy rychlejší pohyb neznají.

Intenzita

Protože mám nohy dlouhé, za víc než deset let běhání mám naučeno si mezi jednotlivými došlapy “odpočinout” a částečně svaly uvolnit v tom meziletu. Využívám tak délku kroku pro úsporu energie. Jenže ve sprintu je třeba do každého toho odrazu dát více sil a především, kadenci kroků je třeba celkově zvýšit, délka kroku se dokonce zkrátí a není tam čas na ten odpočinek.

Únava

Zde se opět projevila moje netrénovanost. Jen ten první sprint je z plných sil. Možná ještě ten druhý, pokud si dám odpočinek několik minut. Únava se v nohách okamžitě začala hromadit. Jinými slovy, dvakrát tou samou rychlostí 200 metrů neuběhnu.

Není to jako u intervalového tréninku. Tam si třeba při úseku 500 m můžete dát pauzu minutu nebo dvě a tohle zopakovat desetkrát, dvacetkrát, ani jeden ten interval ale nepoběžíte sprintem a únava se bude dostavovat pomaleji, můžete mít vyrovnané výkony.

Tady u sprintu jsem se opravdu zastavil třeba i na pět minut, aby výkon mezi opakováními nepadal jako Bitcoin v lednu. Jenže když jsem si takhle dal hodinový trénink, naštvalo mě, že jsem vlastně nic neuběhl. Protože jsem tolik odpočíval!

Až druhý a třetí den poté mě pořádně rozbolely nohy, zadek a snad i záda. Bolest se nakonec táhla týden (samozřejmě jsem mezi tím normálně trénoval) a nakonec jsem byl rád, když jsem vůbec na ten závod vyrazil bez bolavých nohou.

Pokud se ke sprintu ještě vrátím, dám si kratší pauzy a skutečně jen 100 m trasu, nic delšího. Pokud člověk chce ty svaly tomu pohybu naučit, měl by zvolit skutečný sprint na malou vzdálenost a dát si hodně opakování. Samozřejmě rychlost půjde prudce dolů a příští dny zabolí. Ale po pár týdnech by člověk měl být rychlejší i odolnější.

Závazné výsledky analýzy

Skutečný sprint je významně jiná disciplína, než běžný běh. Je to intenzivní, únavné a náročné na vůli. Člověk se musí ten pohyb naučit – mnoho lidí sprint možná už od základky nezažilo.

Nepřináší to ten opojný stav, nejste opiti adrenalinem a endorfiny jako při delším běhu a nemůžete během desítek kilometrů pokojně přemýšlet nad smyslem života. Musíte stále makata a skromně odpočívat.

Ten krátký závod jsem vyhrál, bylo to zase v sobotu, přišel jsem domu, bylo mi špatně a šel jsem spát. Se sprintem určitě počkám alespoň do dubna, protože v zimní výbavě a v polotmě to opravdu není ono.

Vřele doporučuji sprint do svého tréninku zařadit, i kdyby třeba jen párkrát do roka tomu věnovat hodinku.

Faktem zůstává – pravděpodobnost, že budete někdy v životě sprint potřebovat je mnohem větší, než že budete potřebovat výdrž třeba na maraton.