Časobrána – Část I.

Povídku si lze přečíst také na portálu Liter.cz v jednodušším zobrazení

Zavřenými očními víčky proniká světlo, pokožkou chráněnou tenkou, přiléhavou kombinézou prochází chlad. Pootevírá oči, zasažen září je ale rychle znovu zavře. Mrká znovu a znovu, až se pokusí zvednout pravou ruku a zastínit si zrak. Třesoucí se paže se nehýbe s ochotou, jakou mozek očekával, nakonec ale přeci k očím dosáhne a její milostivý stín mu dovolí rozhlédnout se okolo.

Nachází se ve své skloněné nádrži s pomalu klesající hladinou slizké tekutiny, víko je odklopené stranou a on tak má výhled po své komůrce, perzonálem vznešeně označované „pokoj“. Boční betonové stěny místnosti jsou nepříjemně blízko a přímo naproti němu jsou zavřené kovové dveře.

Proč se probral? Nefunguje jim to? Zase něco podělali! Katarina ho do večera přesvědčovala, ať ještě vydrží, ať počká pár let a jde radši s ní k Evermanu. Prý dokážou najít spolehlivější řešení. Jenže on cítil každý další rok jako příliš nebezpečný.

Až jí o tom poví, pokud jí o tom poví, bude se smát… Vybavuje si její smích a bělostný, bezvadný chrup. Upřímný smích co odhalovala jen před ním. Dlouho se opravdu naplno nesmála. Mohl by jí to zavolat, rád by ji ještě jednou slyšel, znovu se rozloučit, než dá borcům z Timegate další a asi už poslední šanci.

Jenže nikdo nepřichází. Nic neslyší, tekutina odtekla z nádrže kamsi dolů a on se třese zimou. Jsou neschopní! Jako když ráno přistálo jeho soukromé letadlo a dvě hodiny čekal na mizerném, zamrzlém letišti, až se pro něj uráčí ze základny přijet.

Přidržuje se okrajů a nejistě překračuje okraj nádrže, vlastně jak pánové říkají: „timebed“ – časolůžko. Stejně jako včera ho překvapuje vjem přilnavého, tím slizem pokrytého materiálu po celém těle. Však ho doktor musel přesvědčovat, aby se do toho nechal navléct, on by si tam raději vlezl nahý.

Slizká voda pomalu stéká po šedivém povrchu kombinézy na chladnou podlahu a on si protahuje záda, kroutí krkem, rukou si pomůže přitáhnout čerstvě vyholenou hlavu k jednomu a pak k druhému rameni. Chce se trochu rozehřát na ty blbce, než se přijdou omlouvat.

Uvažuje. Musel jsem tam být nějakou chvíli, když mi stihla tolik klesnout teplota. Snad hodiny. Možná je to vážnější závada. Měli by servírovat něco teplého a uklidňovat mě spoustou obvyklých blábolů. V jednání se zákazníky jsou mizerní.

Přimhouřenýma očima se ohlíží po zřejmě automaticky odklopeném víku nádrže s pořadovým číslem 47, pak po kovových bednách se svými věcmi u stěn komůrky. Jsou srovnány na sobě přesně, jak je ráno uložil. Zajímají ho ale dveře, třemi kroky je u nich. Snad nenastane klišé, před jakým je varoval, kdy se nebude moct dostat ven.

Tiskne prsty velké tlačítko na zdi a několik dlouhých úderů srdce se neděje nic. Vždyť ještě před chvílí fungovaly! Že by ho zamkli? Konečně se zpoza kovu ozve vrčení zámku, Anatolij bere za madlo a otevírá. Dlouhá chodba, slabě žlutě osvětlená zářivkami na stropě je lemovaná zavřenými vraty do dalších komor. Zdá se být pustá, až na jejím vzdáleném konci spatřuje pohyb.

„What’s happening?“ volá se svým silným ruským přízvukem dotaz a vydává se ke skupině osob ve stejných šedých úborech.

„We can’t get out.“ Nejvyšší ze čtyř holohlavců se na něj otáčí a potvrzuje, co tušil, nemohou ven.

„Dobrá sranda za sto milionů,“ uleví si tiše Anatolij v ruštině a přichází k nim, mokré nohy v umělotině na studené podlaze vydávají čvachtavý zvuk.

Dva muži a dvě ženy mu sotva věnují pozornost, asi se neprobudili o mnoho dříve, zřejmě ale už chvíli zápolí s širšími vstupními vraty do chodby. Anatolij dlaní promrzlé ruky silně zatlačí na tlačítko vedle dveří, bez účinku.

„Vypadá to, že potřebujeme přístupovou kartu,“ říká a ukazuje na ovládací panel vedle tlačítka.

„Myslím, že vrata nejsou pod proudem,“ povídá uspěchanou americkou angličtinou muž kolem padesátky, nižší, vypracované postavy. Prsty žilnatých rukou se přitom snaží odklopit kovový kryt pod panelem, až se ten uvolní, vyklouzne mu z roztřesených prstů a s rachotem padá na podlahu. V zejícím otvoru je vidět svazek drátů.

„Rozbijete to!“ ozývá se zoufalým a vysokým hláskem mladší ze dvou žen, vyholenost jejím asijským rysům sluší. Anatolij ji odhaduje na Japonku.

„Inženýr Murley jistě ví, co dělá,” uklidňuje starší žena dívku a jemně ji chytá za paži. Anatolij v ní během okamžiku rozeznává Barbaru Clement, brazilskou investorku kosmického průmyslu. Za jiných okolností by s ní bylo potěšení pohovořit, nejen pro její perfektní anglickou výslovnost. Kéž by tak dobře mluvili a vypadali i obvyklí rodilí angličtí mluvčí, se kterými bývá nucen jednat.

-> Časobrána – část II.

Comments are closed