Časobrána – Část II.

Takzvaný inženýr na slova nereaguje, zdlouhavě uvolňuje kabely a snaží se je vytáhnout z otvoru ve zdi, nepůsobí příliš sebejistě.

Bezmocnost, prochladnutí ani společnost čtyř boháčů v přiléhavých kombinézách přitom nijak netlumí Anatolijův hněv, obětoval tomuto podniku hodně a teď tu nic nefunguje.

„Pokud to ti idioti sakra rychle nevyřeší, končím s nimi a akcie Timegate pošlu do pekla,“ hrozí a v duchu počítá, jak rychle by se dostal z tohohle zamrzlého konce světa domů, do Akademgorodoku.

„Vážený pane, neodsuzoval bych je unáhleně.“ Mladší a vyšší z mužů s brýlemi, dle rysů zřejmě Skandinávec, působí až nemístně klidně, Anatolije tím okamžitě dráždí.

„Můžete mi říct, proč?“ ptá se s nuceným klidem.

„Přežili jsme díky nim tři sta let.“ Dlouhán nastaví své zápěstí s tenkým páskem jakýchsi hodinek.

Zmlklá čtveřice se sklání nad černým zařízením se svítící řadou symbolů, bez čtení přes digitální čočky dokáže Anatolij jen odhadnout přibližnou hodnotu symbolů – tři sta.

„Počítají oběh Slunce?“ táže se se zájmem inženýr Murley.

„Přesně tak.“ Seveřan pozvedává ruku blíže, aby se inženýr mohl lépe podívat.

Inženýr si ruku s hodinkami podrží těsně před svým kulatým, vrásčitým obličejem. „Přesněji, ukazují tři sta dvacet jedna let a zdají se být bez závady.“ Zřejmě tečky umí číst a se zamračením tiše dodává „To je divné.“

„Cože? To nemůže být pravda!“ Japončiny oči Anatolijovi připadají vyjevené až do evropských rozměrů.

„To tvrdí jen ty hodinky, skutečnost může být… to musíme zjistit sami,“ vstupuje uvážlivě do hovoru Barbara. Anatolij se diví, kde jen ten klid ti zápaďáci berou?

„Slečno, četla jste ten papír, který jste jim podepsala?“ upozorňuje Japonku seveřan. „Zaplatili jsme si mnohem delší dobu.“

„To je to, co mě znepokojuje,“ doplňuje ještě Murley a s povzdechem se otáčí zpět k otevřenému panelu.

„Já ho četl, ale tohle kurva není možné!“ zařve už neovládaně Anatolij.

„Proč platíte za něco, co není možné?“ dráždí ho Skandinávec. Kdyby nebyl o deset centimetrů vyšší a deset kilo těžší než on, věděl by, jak mu odpovědět.

Investorka Barbara se netknuta jejich výlevy zajímá: „Jak mohly hodinky tak dlouho fungovat? Moje brýle jsou dávno vybité.“ Anatolij si uvědomuje, že má dobrý postřeh, ženská udržovaná.

„Jsou atomové,“ chlubí se Skandinávec. „Ostatně stejně jako toto,“ a sáhne si na obroučku brýlí.

To dává smysl, Evropa Anatolije s těmi svými nukleárními hračkami stála za poslední dva roky miliony. Zatímco v Rusku jim to zakázali vyrábět. Teda, poslední dva roky…

„Uvažujme s rozvahou.“ Barbara si zachovává pozici dámy a nabádá k přemýšlení. „Jak mělo proběhnout probuzení?“

„Rozmrazení měl ovládat průvodce.“

Ano, ten Skandinávec vlastně má pravdu.

„Pravidelně se měl probouzet a spojovat s centrálou Timegate, aby věděl, kdy koho probudit.“

I Anatolij začíná uvažovat. „Měl být u nás, tohle se nemělo dít. A on určitě má klíč.“

„Měli bychom se po něm podívat,” navrhuje Skandinávec.

“Spíš hledejme něco, čím otevřít tahle vrata,” nesouhlasí s ním inženýr. “Ale předtím, pro ty, kterým jsem se ještě nepředstavil, já jsem Brandon Murley, z Michiganského institutu.“

„Rád vás poznávám,” představuje se Skandinávec. “Já jsem Gregor Sante, prostě jen klient.“ Dělá skromného, viking jeden.

Barbaru Anatolij již zná a z mladé Japonky se vyklubala Oneko, korejská pipina, které zřejmě tatínek chtěl koupit nesmrtelnost.

-> Časobrána – část III.

Comments are closed