Časobrána – Část IV.

Pohled na trojitý, silný zámek otevřených dveří komor jejich morálku neposiluje, alespoň ale mají představu, čemu čelí. Hlavně tedy asi Murley, který mechanismus pečlivě zkoumá.

A vskutku, po chvíli konstatuje: „Horní část je slabší, tam se pokusíme dveře vypáčit.“

Jeho vynalézavost, kterou si určitě vydělal i na tuto skoro-nesmrtelnost, zafunguje. Poté, co dvojice žen pro ně nalezla kus železa podobný páčidlu, jsou muži po vynaložení značného úsilí vystaveni závanu čerstvějšího vzduchu ze škvíry pootevírajících se dveří. Gregor do skuliny vráží kovovou trubku, ostatní zaberou holýma rukama a dveře pomalu rozevírají.

Fascinující pocit, uvědomuje si Anatolij. I když jsme zřejmě v hajzlu, přece drobné vítězství oddalující smrt chutná opojně.

Radost jim ale rychle pokazí varovné zablikání osvětlení chodby. Základna je zřejmě již skoro bez energie. I Oneko ale asi průvan čerstvého vzduchu probral její mladistvý mozek, protože se mezi nimi objevuje se svítilnou. To potřebovali.

Rychle procházejí dalšími metry pusté chodby až stanou u otevřené šachty nákladového výtahu, propasti ztrácející se v temnotě směrem nahoru i dolů. Kabina výtahu tam není.

I schodiště umístěné naproti nabízí oba směry, ale než Anatolije napadne být zvědavý, co je dole, tmu schodů prořízne svítilna v Korejčině ruce a čtveřice ji následuje vzhůru.

„Až po vás,“ Gregor je pouští před sebe a s trubkou v ruce jde poslední.

Příliš pozdě napadá Anatolije počítat, kolik pater schodiště má, už musí být alespoň v polovině, říká si. Po dalších více než deseti poschodích lituje, že počítat nezačal.

Co si asi ti dělníci mysleli, když tohle budovali? Opravdu lidé věřili, že se tu někdo po stovkách let probudí? Že skupina přeživších bude stoupat těmi schody zpět na povrch, zjistit, zda mají ještě planetu, na které by mohli žít?

Věřil tomu vůbec někdy on sám, nebo to byla jen prchavá naděje, když doktoři a bohatství selhali?

Říká si, snad dostali dělníci z těch našich milionů dobře zaplaceno, snad jim ty prachy dopřály pár slastných chvil. On si už nic nekoupí. Všechno, vlastně celý život dal za šanci přežít, za časobránu.

Kdesi v sobě ale stále cítí trochu naděje. Třeba i Katarina, kvůli které se nemohl smířit se smrtící diagnózou, díky Evermanu ten čas porazila. Třeba jejich výzkumný program, tehdy ještě příliš vzdálený účinnému řešení, dokázal včas přijít s nesmrtelností i pro ni. Ačkoliv on se nesmrtelný necítí.

Schodiště konečně přechází do rovné chodby, unavené nohy se ženou vpřed a v kotouči světla se vynořuje překážka, zeď.

„Dovolíš,“ Murley bere Oneko svítilnu a posvítí s ní doprava, kde zeje temná propast výtahové šachty, doleva, kde jsou vrata, snad vedoucí ven. Zatímco on otevírá kryt řídícího panelu na zdi u výtahu, ostatní si ve změtici rukou vzájemně stíní a hledají jednodušší způsob, jak vrata otevřít. V tom se ozve tlumená rána a výkřik, rychle mizející v propasti výtahové šachty.

„Vy ste ho zabil!“ Oneko s řevem couvá do rohu a ukazuje na Murleyho. „Shodil ho!“

Anatolij to sice neviděl, naléhavost okamžiku, adrenalin a kumulovaná nasranost mu ale dávají rozhodnost. Hbitým posunem v šeru chodby je u inženýrova boku, vrazí mu pěst do obličeje, svou přední nohou podráží ty jeho a povaluje ho na zem, kde ho svou nadřazenou vahou znehybní.

„Já jsem nic neviděla,“ Barbara zní nejistě. I on je na tom stejně, jenže zatímco ženská jen kouká, on musí jednat.

„Zabil by nás,“ chroptí Murley, s přiškrceným hrdlem pod tlakem Anatolijova lokte, „tak jako zabil ostatní.“

Rusův loket povolí. „Cože? Jak?“

„Gregor byl ten průvodce! Poznal sem to z terminálu. Když přestal fungovat generátor, odpojoval podporu v lůžkách. Bral z nich energii, aby udržel v provozu to svoje.“

“Na to jste přišel jak?”

“Generátor… byl tam nastaven převod proudu do jeho lůžka.”

„A proč nechal žít nás?“ zpovídá ho Anatolij.

-> Časobrána – část V.

Comments are closed