Časobrána – Část V.

„Nevím, asi se nemohl dostat ven. Nebo nechtěl vyjít na povrch sám.“

Po několik rozhodujících sekund si muži hledí do očí.

Ten postarší chlapík musí mít pravdu, a potřebujeme ho, inženýra. Nechám ho žít. A ten zasranej viking ať si shnije v šachtě.

Anatolij vstává z Murleyho a ten se sune ke zdi, drží si pochroumaný krk a vysvětluje nad ním stojící trojici, co poznal z odládacího rozhraní generátoru. Během stovek let průvodce odpojoval přívod energie z jednoho lůžka po druhém, až přežili jen oni.

„Nás ušetřil, protože nás ještě potřeboval, a vydával se za někoho jiného. Ale co až bychom se dostali na povrch? Ten hajzl, co vysál život z desítek lidí, by se chtěl zbavit i nás.“

Dnes pro mě není těžké přijmout jako skutečnost všelicos, pomyslí si Anatolij. Vždyť ani nevím, jaký je rok. Jen se chci dostat ven!

A Anatolijův odhad je správný, opět jsou to hlavně Murleyho technické znalosti, co jim pomůže vrata překonat. Po několika minutách tak unavené a zpocené přeživší zaplaví silná vůně překvapivě horkého vzduchu, skrz houští křovin a listí se snaží prodrat ven, zaostřit zrak na zářící oblohu, ztrácí dech a hroutí se do vlhkého podrostu.

„Pane Lesnove? Vítejte u nás.“ Slyší uklidňující, povědomý hlas.

Nejasně dlouhou chvíli zírá na Katarinu. Svou milovanou, se zlatými vlasy po ramena, oděnou v bílé halence a krátké sukni. Byla tak krásná, na předsvatební cestě… je tak krásná. Ona čeká, jen se lehce usmívá. Dává čas jeho vědomí a paměti dohnat, co se stalo, až pak po něm může chtít pochopit víc.

„Timegate… Kde jsme, kdy?“ povídá Anatolik a rozhlíží se. Rozlehlá prostora s bílou podlahou i stropem je kromě vysokého lůžka prázdná. Zvláštní. Nemá viditelné boční stěny, světlo přichází ze všech stran, jako by byla kolem dokola otevřená do oblohy.

„Nemůžeš být Katarina.“ Zvedá se a vztahuje k ní ruku, aby jí přejel po tváři. Takhle krásná přeci byla dávno, než se to pokazilo, než to on pokazil.

„Je to tvá nejmilejší vzpomínka na moje tělo, a v něm jsem to já, Katarina. Před pár okamžiky jsme si volali, pamatuješ? Ty jsi byl pod norskými horami, nechal ses zmrazit, já doma v Akademu čekala na věčný život od Evermanu.“

Anatolij se zkouší pohnout, cítí každý sval, vše ho poslouchá, dýchá, vše je skutečné. Jen už vůbec netuší, kde je.

„A povedlo se nám to.“ Konečně se usmála pořádně. „Ty jsi přežil, a já taky.“

Opravdu? Táže se sám sebe. Proč se jen necítím, jako by se cokoliv povedlo. Příliš mnoho novinek, na to, aby je mohl chápat.

Nakonec řekne nahlas: „Bylo to tři sta let?“ Hodinky na mrtvé ruce Gregora sice určitě ukazují vyšší číslo, dekáda sem nebo tam ale už nemá význam.

„Bylo.“ Kráska pozorně sleduje jeho reakce, jak to on snáší. „A stalo se toho víc a rychleji, než čeho se lidé báli. Země téměř umřela, až poslední století znovu ožívá.“

Jeho ale trápí něco naléhavějšího, osobnějšího. „Proč jsi mě nešla hledat? Proč jsi mě nepřišla probudit?“

Vyčítá jí a hnán nejasným pocitem ohrožení rychle vstává z lůžka. Ať se stalo cokoli, tělesně se cítí přinejmenším stejně dobře, jako když se se svou smrtící chorobou nechával zmrazit, a jako když se před neví jakou dobou probudil v tom podzemí.

Katarinina tvář najednou vyjadřuje smutek, jaký u ní vídal poslední dobou často.

„Nemohla jsem, neměla jsem svou vlastní vůli. Trvalo to. Ty jsi spal, zatímco lidé bádali, jak planetu zachránit. Everman pro nás nedokončil věčná těla včas a jen někteří z klientů se nechali přenést do jeho paměti. Tohle tělo jsme dokázali vytvořit mnohem později,“ Katarina si přejíždi po hrudníku, „je mnohem dokonalejší, ale i tak je to jen schránka, stvořená pro setkání s tebou.“

Takže je robot? Zkoumavě na ni hledí. Opálená lýtka, znamínko na tváři… ta halenka z Monaka. Buďto se mu to zdá, nebo… nebo nakonec Everman uspěl.

„My, co jsme měli odvahu, jsme byli do systému Evermanu přeneseni všichni společně. Snažili jsme se lidstvu pomáhat a zachránit je, ale čas člověka vypršel. A když lidé už nemohli na Zemi přežít, zůstali jsme tu sami. Nikdo už dávno nehledal lék na tvou nemoc, udržovat lidské tělo ztratilo smysl.“

Ustrnule hledí na její rty, co mu přináší špatné noviny o jeho největší investici. Prospal konec světa, prospal život se svou ženou, aby teď stejně chcípnul na tu nemoc! Na koho se má zlobit?

-> Časobrána – část VI.

Comments are closed