Časobrána – Část VI.

Katarina stojící na samém okraji propasti ukazuje na rychle se blížící obrovskou, vysokou věž. Budova vznášející se tiše a plynule, vysoko nad vrcholky džungle. Zřejmě stejná, jako ta, ve které jsou teď i oni. A není sama, Anatolij spatřuje další, plachtící vzduchem v dáli. Zavřené, vysoké jednobarevné kvádry, jen ty blížící se mají každý jeden jediný otvor, jedno otevřené patro beze zdí.

„Jsem výzkumný program nynějších obyvatel Země.“ Z tváře se jí vytratily emoce. „My všichni, jak bys nám řekl, domy, které tu vidíš. Každý jsme se ujali jednoho z vás. Uvnitř jste v bezpečí. Jste vzácní, chceme vás chránit a poznávat. Dáme vám šťastný život.“

Anatolij pohledem přejede svou čisťounkou, prostornou komnatu beze zdí, jen s lůžkem uprostřed. Takže tady mě nechají pomalu umřít? To jsem mohl umřít tehdy, a alespoň se předtím trochu pobavit.

Katarina pokračuje. „Dívka Oneko i ta chytrá žena, Barbara, souhlasily…“

S čím souhlasily, to jsem zvědav, co jim ti roboti vnutili.

„…abyste se navštívili. Musíte požívat stravu, tak můžete mít společnou večeři. Uděláme vám, co budete chtít.“

Jeho podnikavá mysl ho přece jen nakonec nezradí, dostává smysluplné nápady.

„Dobře, rád s nimi budu mluvit, ale do večeře je čas. Určitě víš, víte, že strava a kyslík nejsou jedinou naší potřebou.“

Katarina bez jakékoli reakce čeká a Anatolij nemůže odhadnout, co si myslí. Jednat s robotem je nezvyk.

„Chci informace,“ vysloví rychle. „Zprávy, co se dělo, potom, co jsem usnul. Určitě máte nějaké záznamy.“ Robot stále mlčí. „A chci mít na čem sedět. A chci víno. Víš, co to je?“

„Jsme výzkumníci. Dáme ti, co si přeješ.“ Dokonalé tělo připomínající jeho ženu rychle vyráží zpět do středu místnosti, a než se s ním kruhová výseč podlahy vznese do stropního otvoru, Anatolij ještě zakřičí.

„Říkáš, jste výzkumníci, tak kurva začněte zkoumat, jak mě vyléčit!“

Za neviditelnou hranicí jeho obytné prostory se na obloze rozlévají barvy západu slunce, v nichž plavou obrysy dalších tří vznášejících se budov. Anatolij ze svého nového pohodlného křesla vidí vzdálené postavy jejich obyvatel, svých jediných lidských druhů.

Věž s Oneko je nejblíž a Anatolij i bez dalekohledu nemá pochyb, že korejská pipinka si na robotech vymohla své hračky. V barevných hadřících se okolo čehosi motá, zřejmě u zrcadla, až se posadí u obrazové konzole a cosi si přehrává. Třeba poslední vzkazy rodičů, tuší Anatolij.

To ta brazilská ženská Barbara to má v hlavě srovnanější. Nejdřív si ve své věži nechala postavit zdi. Že za nimi bude mít koupelnu, už je jasné.

A inženýr Murley je se svým obydlím nejvzdálenější. Nejdřív se i on začal probírat nějakými obrazovými dokumenty, potom ale i u něj vyrostla v otevřeném patře stěna.

Po takovém napětí je nastalý klid příjemný. Teď už je Anatolij rád, že je tu sám. Nechce nikoho slyšet. I ten výhled na proměněnou Zemi se mu nakonec líbí. Je to zvláštní pocit, vidět pod sebou desítky kilometrů lesů, když s jistotou ví, že tam nikde není žádný člověk. Možná ani zvíře. Škoda, že tam venku nemůže dýchat. Skoro by se do toho pralesa rád podíval. Našel si nějaké pěkné místo, tam si ve trávě nebo mechu lehnul a usnul.

Jaká těla, nebo z čeho se vůbec skládají ti roboti? Musí se pak zeptat.

Že to celé není podvod, už je mu jasné. Až tak schopní ani tajní z Roskosmosu nejsou. A vůbec, přeceňoval je, vždyť ani sebe nedokázali zachránit. Ale co že se to tedy stalo?

Usazený v křesle listuje před ním zobrazenými záznamy starého zpravodajství až konečně nachází „aféru Timegate“. Zaváhá. Musí se posilnit. Dolévá si bílé víno. Na to, jak rychle ho pro něj vytvořili, je dobře vyzrálé.

Ten zasraný podnik zkrachoval! Peníze se vypařily, další základny už nebyly postaveny. Anatolij sice svou účast na projektu tajil, i tak se ale teď nachází na seznamu investorů. A není jediným, kdo prý zrovna po tom krachu neznámo kam zmizel.

-> Časobrána – část VII.

Comments are closed