Časobrána – Část VII.

A konkurenční svině nemarnily čas. Spolu s jeho jménem rychle zmizel i jeho majetek. Poslední zmínka o Anatolijovi Klesném se objevuje po pár letech v ubohém, bulvárním článku. Prý byl jedním z účastníků pozoruhodného podvodu. Jako na tablu jsou tam drze vystaveny jejich obličeje, jeden podvedený chudák vedle druhého, a uprostřed se na své oběti z fotky moudře usmívá údajný „průvodce“. Anatolij při pohledu na ten povědomý ksicht nejprve ztuhne, potom vzteky třískne sklenkou o podlahu.

Střepiny i tekutina pádí po hladkém povrchu místnosti až k jejím okrajům, kde se zarazí o neviditelnou hranu. Až teď si Anatolij všímá, že venku začalo pršet. Pohlédne přes čáry kapek směrem ke vzdálené věži, z jejíhož otevřeného obytného patra do noci září bílé světlo. Uprostřed osvícené prostory ale skrývá vybudovaná zeď, čím se zabývá její jediný obyvatel.

V tom Anatolije vyruší ten stroj.

„Není dobré? Opatříme ti jiné.“ Robot Samanta neskrývaně hledí na střepy a rozlité víno, narušující dokonalou čistotu prostředí. „Paní Clemensová si k večeři, na kterou vás všechny zve, objednala jakési španělské červené.“

„Přijdou všichni?“ ujišťuje se neklidně Anatolij a znovu upře zrak ven.

„Ano, budeš mít nějaké speciální přání? Myslím, že dokážeme udělat i tvého oblíbeného jesetera.“

„Menu vyřešíme později.“ Zvedá se z křesla a společně nastupují na výtahový ovál.

„Myslím, že budeš překvapen, jak se Barbara dokázala přizpůsobit. Se svým hostitelským domem vytvořili doslova celý byt. Ale nemusíš jí závidět, i ty si to tu můžeš upravit podle svého vkusu. Vy lidé máte každý jiný vkus, že?“

Nevnímá ji, ani jak na oválu klesají a prolétávají budovou a před nimi se míhají její stěny a vnitřnosti.

„Anatoliji, já vím, bojíš se o svůj život. Vy lidé, i tvá Katarina, všichni jste chtěli žít, pro své přežití jste udělali vše. Tak jste zničili i Zemi a téměř sami sebe. My vás ale chceme zachránit a slibuji, budeme zkoumat, jak tě vyléčit. I kdybychom to však nestihli, u nás tě čekají léta bezpečného života a velkou radost by ti přinesli i potomci. Moc bychom rádi, aby lidé přežili přirozeným způsobem, a jak víš, jste na to jen čtyři.“

Ovál při pohybu dolů vylétává ze dna stavby a pokračuje směrem k nedaleké věži. Překonává propast mezi vznášejícími se budovami a kapky deště nad jejich hlavami mizí, nenamočí Anatolijovo rašící strniště vlasů a vousů. Necítí se na umření. Cítí se plný sil.

Barbara opravdu marnila čas, vítá je vyčerpávajícím popisem svého příbytku. Její patro je rozděleno poloprůhlednými stěnami, vedle nezbytné koupelny má ložnici, kuchyni, cosi jako začínající zahradu a v jídelním sále je dlouhý bílý stůl, s prostřeným nádobím a příbory. Barbara zakončuje své chlubení: „..přesně takový stůl jsem měla v Brazílii!“

Na vysokých černých židlích sedí Oneko, převlečená do jakýchsi japonských hadrů a naproti ní mu vychytrale se usmívající muž v růžové košili vesele kyne sklenicí červeného.

Jak Anatolij prochází kolem stolu a míjí toho netvora, bleskově rychle sáhne po porcovacím noži. Pohyb plynule dokončí podříznutím toho, kdo si nezaslouží přežít, ani hláska už nevyjde z hrdla cákajícího rudé proudy na bílý stůl.

Zahazuje nůž k nohám bezvýrazného robota.

„A teď zkoumejte!“

Comments are closed