Kategorie: běh



Druhý půlmaraton tolik nevyšel (2017)

Loni jsem ½ maraton běžel prvně, jak jsem psal. Sám od sebe bych do toho nešel. Je to v sobotu, ráno, spousta lidí. 11 tisíc běžců. Nemám rád, když mám o víkendu něco dělat v přesně danou hodinu, navíc se za to musí platit. Běželi jsme to však za naši firmu, tak jsem do toho šel.

Loni se to docela povedlo. Tehdy jsem totiž ještě běhával 2-3x týdně pravidelně 18 km trasu, takže 21 km nebyl rozdíl. A když se započítá dinosauří dávka adrenalinu z toho davu kolem a z pečlivě připraveného playlistu v přehrávači, hned člověk podá mnohem větší výkon. A tak jsem skončil na asi 180 místě. Letos jsem si pohoršil na asi 550. místo. Čím to?

Život je změna a koncem loňského roku jsem si zkrátil tréninky na pouze 8 km trasu. Měl jsem víc důvodů. Delší trasa bez nějaké extra motivace mě už nebavila, adrenalin nevydrží a život je na tohle prostě krátký. Jak jsem zjistil, stejnou dávku endorfinů a radosti si užiju na kratší trase, kde si člověk intenzivněji mákne, je stále v zápřahu a nenudí se. Mluvím za sebe, vím, že někoho těší delší trasy, klobouk dolů Derfele, Mirku.

Číst celé



O půlmaratonu, talentech, přirozeném výběru

Každý, jak teď jsme, jsme výsledkem přirozeného výběru, každá naše vlastnost, každý náš gen, si své místo v DNA musely vybojovat úspěchy. Je to genetická bohatost, odlišnosti a ty tzv. mutace, díky čemu se neustále přizpůsobujeme a posunujeme dále. Jedinec od jedince, generaci od generace máme odlišné schopnosti a ty se v konkurenčním boji střetávají, aby přežili ti lepší.

Zašel bych tak daleko, až bych řekl, že život je přežívání díky zlepšování.

A není to jen o konkurenčním boji, není to jen o talentu viditelném na první pohled, a hlavně, ono to není o jednotlivci. Ale podívejme se na něco konkrétního.

Masových akcí se účastním jen výjimečně, ale musim říct, že pražský Sportisimo půlmaraton 2016 byl inspirující zážitek. 20km trasy běhám už roky, až teď jsem se ale díky kolegům zúčastnil oficiálního závodu (skupinová motivace > jedinec). S časem 1h 25m (4:01 min/km) jsem překonal svůj cíl a získal 339. místo z 11 tisíc. A to nejen díky adrenalinu z těch davů, ale i díky hodinkám, které jsem před rokem váhal, zda si pořídit.

Správně jsem se tehdy bál, že si tím z relaxačního běhu udělám dřinu, což se stalo. Když má člověk před sebou perfektní statistiky rychlosti a tepu, neodpustí si ani při tréninku nízký výkon. Nejde jen o umístění v závodě, jde i o tu snahu. O to, zda makáte co nejblíže hranici svých možností. Protože netlačit na své limity znamená, nechat ty limity upadat. Zní to chytře? Je to tak. Ale tohle nestačí.

Ještě důležitější je, dobře si vybrat, jaké své limity pěstovat. Co stojí za tu energii a čas?

Číst celé



Star Wars a Star Citizen jsou milovaná vize alternativní minulosti

I přes svou neinventivnost je nová epizoda, kterou jsme s Blowikem hodnotili hned po jejím vydání, skvělá. Proč? Video. A jsou to Hvězdné války. Co platí, to platí.

Že jsou neinventivní? Kopírují samy sebe? Ony ani ty staré epizody ale nepřinesly žádné nové, originální vize. I Star Trek je smysluplnější vizí budoucnosti, i proto je méně pochopen a milován.

Hvězdné války jsou zjednodušeně řečeno dobrá adaptace druhé světové ve vesmíru, klasické rodinné drama plus zlí kouzelníci a dobří rytíři.

Pokud jste nevěděli, kosmické boje ve SW jsou podle leteckých soubojů druhé světové, kokpit Millenium Falcon je z amerického bombardéru, imperiální křižníky jsou letadlové lodi, Impérium je Třetí říše atd. Star Citizen to samé, jen je tam velká inspirace antikou (Římská říše versus barbaři/Vanduulové, Xiani – Čína…).

Představa, že se lidé tak jednoduše plaví na palubě vesmírných lodí na galaktické vzdálenosti, je novodobějším projevem lidského nadšení pro dobrodružství plavby po mořích, objevování kontinentů, exotických zemí, dálných přístavů, námořních a později leteckých bitev. Zemi jsme již obepluli a prozkoumali, teď to chceme ve vesmíru a podobně romanticky. No a? Já to chci taky.

Číst celé



iom #59 – A přece jsme stroje

Často to bývá, když se něco pokazí, kdy si vzpomeneme, že jsme stroje. My bychom ale měli mít naše strojoví na paměti stále. Doposud jsme na něm závislí.

Když mi dělali rovnátka, udělali mi kvůli měření vývoje kostí rentgen ruky. Fascinoval mě. Nechal jsem si ho zarámovat, na zrcadlovém podkladu. Aby mi připomínal smrtelnost. Tohle v nás je a tohle jsme.

Po deseti letech běhání jsem se odhodlal ten tělesný výkon líp měřit. Bál jsem se, aby mi neustálá snaha překonávat osobní rekordy neudělala z relaxační aktivity nepříjemnou povinnost, ale zvědavost a hravost konečně zvítězily.

Včera jsem se na 10km běhu dostal na 40 minut, 70. místo z 700. O kolik víc ten stroj zvládne?

 



iom #58 – Trochu jiný achievement

Co bylo dřív, sport, nebo hravost?

Anglicky to zní lépe. “Gamification” jsem si namísto strašlivého “gamifikace” dovolil přeložit jako “hravost”. Že to není to samé? Ano není, ale možná by mělo.

Co se může zdát být objevem herních designérů, je ve skutečnosti právě primitivní soutěživost, tolik otupená běžným životem, a probuzená hravým přístupem.
 



Přirozené je vítězit

Ukryli jsme se do měst, vytvořili jsme si umělé životní prostředí, čím dál více virtuální. Většinou čím jsme v rámci lidské společnosti úspěšnější, tím jsme vzdálenější jednoduché a manuální práci. A přece narážíme na potřebu se k primitivnímu, přirozenému a fyzickému vracet. Ať už se v nás ozve sama od sebe, nebo podlehneme módě, či nasloucháme radám.

Přírodní, bio, ekologie atd… jsou dnes podobnou modlou, jako nejnovější elektronika. Ale když se musíme rozhodnout, tak co je lepší, výdobytky civilizace, nebo příroda? Každý den při mnoha rozhodnutích a mnohdy nevědomě musíme dát jednomu z toho přednost.

Číst celé