Kategorie: lit.potvorba



Porno versus hry

Ne, nebudu se pouštět do úvah o těchto dvou formách zábavy a jejich odlišnostech. Místo toho povyprávím jeden zážitek z mé puberty, který, když se na tím zamyslíme, toto téma celkem dobře shrnuje.

Událo se to roku 2002, bylo mi tehdá 14 let a bydleli jsme v Praze na Rašínově nábřeží. Měl jsem svůj pokoj s výhledem na Pražský hrad a přímo u okna samozřejmě velký stůl, s tehdy ještě obrovským CRT monitorem. Není nutno zmiňovat, že u toho počítače jsem u her jako Quake 3, Ultima Online a Counter Strike trávil svůj volný čas. Pokud jsme tedy zrovna s kamarády nešli hrát k někomu po síti nebo do herny.

Ten výhled na Vltavu, Petřín a hrad za monitorem sloužil jako dokonalé podtržení fantasy atmosféry, když jsem v Ultimě Online sekal dřevo, trénoval lukostřelbu a podobně. Jenže tato idylka měla být brzy nečekaně narušena…

Hned vedle okna totiž byl balkon sousedního bytu, na který jsem ze svého pohodlného křesla u počítače viděl, ale protože ho téměř nepoužívali, bylo mi to jedno. Až do toho dne, kdy na něm začali fotit erotické akty.

Číst celé



Za Invazí do Evropy stál nedostatek MiGů

Za to, co vím o dějinách, vděčím vedle tehdy mizerného dějepisu ve škole především počítačovým hrám, několika knihám a… Kdysi se v mém pokojíčku o jeden stůl muselo dělit několik koníčků. Nejvíc místa samozřejmě zabíral velký monitor, tehdy mající k plochosti daleko. Před ním byla klávesnice, snášející mé herní vztekání, ta však čas od času musela jít stranou a na stole se objevila modelářská podložka. Moji oblibu počítačových her to sice nikdy nepřekonalo, nějakou dobu mě to ale bavilo.
Číst celé

 

Hra na polobohy

Za neurčitého času, kdesi bychom o tom v kronikách našli zmínky, se oddávali bozi podobné zábavě, jako teď. Jen měla trochu jiné fyzické vzezření.

V deštivé noci bylo i z dřevěného posedu vidět velmi málo. Ohně mezi stany však stále plápolaly a od nich se občas ozval hlasitý řehot. Po náročném putování se horda oddávala žertování, hádání se, pořvávání a pití nápoje, který s sebou nosí takovou dálku. Stráž na posedu klidně seděla celou noc a sledovala jak se mění vzhled okolní krajiny, jista si, že nemusí přespříliš sledovat dění okolo tábora.

Číst celé



Pár mouder o smrti

Vycházejíc z veřejně přístupných vědeckých poznatků západní civilizace uvědomil jsem si už dávno, že smrt je v podstatě něco zcela jiného, než se většina lidské populace domnívá. Když pomineme skutečnost, že to, čemu jakýkoliv jedinec věří, nutně musí existovat (přinejmenším v jeho hlavě) a pokusíme se navést naše pátrání na mihotavý maják vědecké objektivity, otázka smrti se stává mnohem jednodušší.

Číst celé



Nuda a proč nás nebaví

Pojem nuda úzce souvisí s nespokojeností, s touhou dělat něco jiného, něco jinak, někde jinde. Může nás zlobit, protože plýtvá naším časem, může nás obtěžovat, protože nás nutí přemýšlet o jiných věcech, aniž bychom mohli dělat jiné věci. V případě, že nás ale nezlobí, že nepotřebujeme vypadnout z toho nudného místa co nejrychleji, protože máme něco důležitějšího na práci, v případě že máme na nudu čas, aniž bychom měli výčitky, proč je pořád tak nudná?

Nudíme se, když nás něco nebo nic/všechno nebaví, nudíme se, když náš mozek rozpozná nedostatek podnětů a nedostatek myšlenkové aktivity. Z toho důvodu někoho může nudit psychologická přednáška, protože při ní nedokáže roztočit závity svého mozku a přemýšlet nad každou větou, nad každým slovem, ukládat si do paměti to co ho nejvíce fascinuje a užívat si to, aniž by pocítil nejmenší náznak nudy. A někoho jiného může nudit nejnapínavější film nebo nejvýznamnější kulturní událost, protože rádoby napínavý film pro něj může být jen remake #9556 a společenská sešlost bandou tlachajících pitomců.

Každý mozek je jiný, každý má jiné předpoklady a vlastní vývoj. Každý reaguje na stejný podnět jinak a dokonce každé tělo zprostředkuje podněty svému mozku jinak. Ze stejného důvodu se někomu líbí taková hudba a takový žánr čehosi čehokoli, protože to v něm vyvolává příjemnou reakci, příjemný vněm, zatímco druhý může mít rád přesný “opak”. Nakonec, to že se někomu něco líbí znamená jen to, že to v něm dokáže vyvolat určitou reakci. Kvalita díla a vůbec všeho spočívá v tom, s čím a jak reaguje, jaké reakce vyvolá.

Nuda samotná je varovný mechanismus našeho těla. Upozorňuje nás právě na to, že to co se děje, v nás nevyvolává dostatečné reakce. Náš mozek moc dobře ví, jaký minimální objem příjmu informací a jejich zpracovávání potřebuje, aby si zachoval dostatečnou kondici… pro funkčnost, přemýšlení, přežití, zachování druhu, replikaci dna, tedy pro život. Nuda tedy znamená nedostatek duševní potravy a riziko degenerace. My bychom si tohoto třeba sami nevšimli, kdyby nás na to neupozornila právě nuda. Vím, dnes je spousta způsobů jak zaměstnat vlastní mysl potravou, která má pořádně mizerné výživové hodnoty a varovný signál nudy tak umíme přelstít, pokud si ale vážíme výkonu vlastního mozku, měli bychom se vyhýbat nudě i mizerné potravě.

Takže až se příště budete nudit, běžte dělat něco, co Vás opravdu baví.



Poema zabedněnci

Každý den, někdy i každou hodinu,
teď nemyslím tím nezbytně pouze a vůbec rodinu,
nutno je nasadit tón a smysl přístupný i tomu,
kdo mysl svojí uvěznenou má v… bedýnce.

Marné zdá se být vysvětlovat,
nánosům běžnosti něco víc ukazovat,
srovnání při rovnání přirovnávat,
když posluchač zdá se být… v bedýnce.

Hranici slušnosti oponovat,
morálku ředit přirozeností,
pokoušet přízeň svých čtenářů či hostí,
nemůžete, když nacházíte se… v bedýnce.

Od stěny svobodně ke stěně,
do rohů jen když se nikdo nedívá
od půllitru domů zase ke své ženě,
takhle to… v bedýnce chodívá.

Neklepat, netřepat, opatrně s tím,
vězníme tu v tom živý náklad,
hlavou nahoru a nohy pevně na dně,
napsáno mají na… bedýnce.



Mikrosen

Mezi pochybné vybavení mojí psychiky patří i fantazie, které stačí mikrospánek k instantnímu vytvoření snových iluzí. Není překvapující, že nejlépe se to projeví ve škole, na přednášce atd., když se mi už opravdu nechce myslet a přidá se fyzická únava. Dny středoškolské energie jsou možná nenávratně pryč, se svými probděnými nocemi, kdy jsem si prostě nedovolil učení, psaní seminárek, referátů atd. věnovat víc, než tu poslední noc, a možná den a možná noc předtím. V 90% případů to fungovalo, stálo to hodně síly a mělo to svoje kouzlo, když mi k ránu nezbývalo než si jít zaběhat abych se probral a mohl jít do školy, případně (ne)odmaturovat. Kdo by čekal, že na to budu tak vzpomínat.

A po podobně strávené noci je pak nezáživný školní výklad to poslední, co mi schází k pár vteřinovým halucinacím na zdánlivě random téma. Když se u tabule řešila literatura tím retardním, socialisticko-fetišistickým způsobem některých poznamenaných profesorek (hodnota jejich výkladu byla asi jako software na recitaci z telefonního seznamu, když už fakt dlouho nepotřebujete nikomu zavolat), podařilo se mi aspoň hodněkrát usnout a nahlédnout, co se zrovna skrývá za oponou mého mučeného vědomí. Pomalu se mi začala hroutit hlava a propiska sklouzla o centimetr nebo dva, zanechávajíc tak na papíře další čárku či zářez, skóre dnešního mikrosnu.

Hlavou v ten okamžik proletěl sen, často jako šílená alternativa vývoje stávající situace – ze školy se stala skvrna na pozadí pocitů, někdy temnějící v beznaději, jindy natěšená na lepší chvíle a občas, k mému drobnému zděšení, trochu lechtivě zbarvená. Objekty v mém fyzickém okolí na sebe po bleskové konzultaci s unaveným mozkem vzaly podobu objektů z blízkosti psychické, s oblibou nevědomé. Ujetý obrázek, asi jako otravný flashový banner když nemáte vypnutý flash, rychle proletěl a uletěl, v tom sem opět převzal kontrolu nad svojí padající hlavou a ruka s propiskou se vrátila do správné pozice. Po této hodině sem měl v sešitě pěkných pár čárek, jedna za druhou mi připomínaly, jaké části výkladu byly obzvláště inspirující… zkusím ten nešťastný sešit někde najít.

Je k zasmání, že místo žádaného výkonu je mozek schopen podat sám sobě takovou halucinogenní drogu, jakou bych jen těžko hledal, kdybych jí hledal. Nemůžu se divit, když pak někdo hledá něco tak fantastického, v tranzu, v lihu nebo v LSD. Někdo je objevitelem více a někdo méně, ale svět, kde nám mozek běží na jiné frekvenci, kde okamžik je dobou neurčitě dlouhou a na sebe samotnou si pamatující, kde se věci mění a lze nad nimi získat kontrolu, takový svět překoná pud sebezáchovy u nejednoho z nás.

Jaký smysl mělo a má, dát člověku jen částečnou kontrolu nad vlastní duší, myslí a pamětí? K čemu mi to je? Je to chyba, mutace díky níž tu je naše unikátní rasa? Bude někdy možné, získat nad sebou kontrolu? A stojí to za to, aby kvuli tomu zaniknul člověk? Bude pak litovat?



Budiž tma

Než se nadál, poslední mraky zanikly v ústupu světla a temnějící obloha rozložila napospas jeho pohledu kompletní sadu zářivých hvězd. Téměř viděl, téměř cítil jak se pod ním ležící planeta otáčí za tou vesmírnou přehlídkou. A laskal se s tou vyhlídkou. Paprsky ze světů, co už tam nejsou a úsvity sluncí, co k němu nedolehnou. Poslední noc, nejklidnější pro prázdnou Zem.

Prázdná ruka a kapsa, vyschlé řeky, doznívající otřesy… usměj se, takhle dopadly ty hnusně lidské procesy. Není už třeba boha, ten plíce plní si vzduchoprázdnem.

Co udělal, že změnil život v klid?! Kde mohl vzít tu sílu? Čekala na něj od začátků? Jak dokázal ji najít v tom nepořádku? Však uklidil a hvězdám došel třpyt. Poslední s chutí zhasíná… Budiž tma.



A přece tu jsou

Dvanáct mohyl zdobilo záměstí již hodnou dobu, ba dobu neznámou veškerým, kdo snad jen malinko o tomto popřemýšleli. A přesto byly na denním světle, ve veřejném povědomí, na fotografiích a v nespočtu psaných pojednání. A nikdo nezodpověděl, od kdy, od koho a proč tam jsou. Tyčily se jednou nad hlavu malému psíku, jednou po ramena virtuálním drakům, dvakrát na obou stranách map a ani potom se je nikdo nejal měřit. Cokoliv, co bylo nebo nebylo, bylo více pochopené, než neoznačitelné mohyly.

Označení mohyla by bylo náhradní, kdyby mělo co nahradit. Nemá však, tudíž to jsou mohyly. Z ničeho a nijaká, dvanáctka mohyl prostupující věky a květy. Drží snad svět pohromadě? Nebo mu brání ve splynutí v hromadu?

Prákrát po nich kdosi šplhal, oťukával kladívkem, stavěl na nich cínové vojáčky, zkoušel volný pád a přece… kdyby jste se ho zeptali, nic vám nepoví. Nic neví a snad se jen zahledí do dáli, podvědomě doufajíc, že dojde odpovědi. A ta naděje je stejně reálná, jako šance na smysluplnost možné diskuse o ní. Zpochybni a budeš poučen! Tak silný zámek visí nad tím tématem, že se svět musí obejít bez jeho použití.

Smějí se nám, uchechtávajíc se svou ošlehanou tlamou nebo vyčkávají na vystoupení z neznáma? Jsou odrazem všeho skutečného, nebo okénkem do neskutečna? Hledíš ty, teď, do prázdna kde nic není?