Křeslo – část I.

Všimla si ho hned poprvé, kdy vstoupila k němu domů. Když se v poněkud staromódní předsíni s parketovou podlahou zouvala, zahlédla ho koutkem oka. Bylo na zvláštním místě, stálo u zdi přímo naproti vchodu do bytu a vedle dveří, o kterých záhy zjistila, že vedou do obývacího pokoje.

Tehdy nepřemýšlela, proč má samostatně žijící muž v předsíni kožené křeslo. Měla v tu chvíli hlavu plnou jiných myšlenek. Jasně si ale pamatuje, že jí už tehdy přišlo podivné.

Brzy znala jeho byt dokonale. Věděla, kde co najít a kam co uklidit, aby to on našel. A věděla, co by tam pomalu chtěla změnit, než tam bude trávit více času.

Netrvalo dlouho a čas prvních změn přišel. Začínala jim pěkná společná sobota a on si nechal poradit, vynášel a vyhazoval několik starých zbytečností a vyměnitelností. Však ať se u něj ona cítí lépe. Když se poněkolikáté vrátil, pochválila ho a on si šel umýt špinavé ruce.

Jak vyšel z koupelny, nachytal ji. Stála v předsíni a dívala se na to křeslo. Aniž by cokoli řekl, vykročil k němu, položil ruku na vysoké opěradlo, přejel po lesklé černé kůži.

“Nikdy jsem neviděla, že bys v něm seděl,” dotázala se pohledem.

Náhle se v jeho výrazu odněkud objevil smutek.

Nikdy jí o účelu toho křesla nic neřekl a ani nechce, aby o něm něco věděla.

On si to křeslo nevybral, bylo mu dáno. Bylo tu na svém místě dříve než on a tehdy, když se nastěhoval, si říkal, že se ho zbaví, jen co bude trochu důvod. Dokonce nějakou dobu věřil, že důvod brzy přijde. Než ale mohl přijít, přišlo něco jiného. Postupně objevoval slast, jakou mu poskytovala ta chuť. To potěšení. Znal to již dříve, netušil však, jak silně krásné může být. Že může být drogou.

První týdny a měsíce tu závislost nevnímal jako hrozbu, byla mu zpestřením nepříliš pestrého života. Mohl si to potěšení svobodně užívat. Měl kdy, kde a za co. Nějakou dobu se vše zdálo být tím ochucené a lepší.

Až když ta závislost začala ohrožovat, co si ve svém životě vybudoval, začal s ní bojovat.

Začal o ní přemýšlet. Jak mu chutná a jak mu škodí. Poté ji zkoušel odmítat. Ale byl proti ní v oslabení, neodhodlán, bez pořádného důvodu a bez dostatečné náhrady, snadno ho strhla zpět k sobě. A tak místo odpírání si hledal, jak tu chuť zkrotit, jak s ní vycházet, jak ji začlenit do svých dní, tak, aby s ní mohl žít dál.

Jednoho zaspaného dopoledne ho v posteli napadlo, že mu ta droga celý život šla v patách, byla mu stínem a teď, když se usadil, dohnala ho a padla na něj plnou tíhou. Uvěřil tomu.

V jeho vzpomínkách to další období, ty měsíce splívají. Jeho čas se začal dělit na ten omámený chutí a na ten mezi dávkami. Propadl se do nechuti cokoliv dělat, ze které ho do rozzářené radosti vyvedla vždy jen na pár hodin chuť, jejíž porce musel pomalu zvětšovat, chtěl čím dál více.

Stále méně však měl za co si ji dopřávat a brzy kvůli ní přišel o práci. Byla to slast, svým účinkem postupně ochromující jeho schopnost si ji obstarat A tak se období mezi slastidárnými dávkami prodlužovala. Jeho majetek ubýval, stejně jako lidé kolem něj, stejně jako se kolem chorobné mysli bortilo jeho tělo. Už brzy nebude mít, za co si dělat radost.

Ten den se chystal prodat to křeslo od neznámého majitele, předchozího obyvatele bytu, křeslo čekající na něj v předsíni snad roky, aniž by do něj někdy usedl. Chtěl se jej konečně zbavit za pár korun ve starožitnictví v ulici, kde už toho prodal více a tohle křesílko by určitě udal také. A pak si za ty peníze konečně zase dopřát. Rozsvítit si den.

Oblékl se, téměř nevnímaje do čeho, obul si zavázané boty a už chtěl jít do starožitnictví, aby je požádal, zda by si pro křeslo přišli, když ho napadlo ho předtím trochu oprášit a otřít. A právě když se k němu sehnul s navlhčenou utěrkou, stalo se to. Nikdy předtím jej zblízka nezkoumal.

Ztuhl. Nyní to náhle vidí.

Jak decentně se černá kůže křesla leskne ve světle přicházejícím z pokoje, jak bezchybně je tvarována opěrka i sedák, jak elegantně jsou područky obepnuty černým materiálem s jen zblízka viditelnou živočišnou strukturou, jak precizně je polstrování přišito dokonalými švy v záhybech tvarů.

Musí se do něj posadit, než ho prodá. Vědom si svých propocených zad z očekávání dnešní potěchy, přesto pomalu usedl. Bezvadná napnutá kůže, tak dlouho netknutá, ho ihned začala chladit a svým tvarem vedla záda k tolik potřebnému narovnání. Ruce spočinuly na područkách, prsty objaly jejich zahnutý okraj a zjizvenou mysl překvapil pocit pohodlí. Svaly, ztuhlé špatnou životosprávou a napětím se uvolňovaly.

Jak je možné, že se do něj neposadil dříve? Jakto, že si nikdy nevšiml jeho perfektnosti? Vždy jej vnímal jako staromódní cetku nevhodnou jakéhokoli využití. A přitom celou dobu tu bylo, stačilo se jen posadit.

Po neznámo dlouhé chvíli začal opět vnímat své okolí a okolnosti. Uviděl, že sedí přímo naproti vchodu do bytu. Novější dřevěné dveře v širokém, tlustém dřevěném rámu, podstatně starším a oprýskaném ještě od minulého majitele. Všímá si, jak jsou dveře okolo kliky zašpiněné, upatlané. Kdy je vlastně umýval?

A pak se vzpamatoval a vzpomněl si, co chtěl dělat. Vždyť chtěl křeslo prodat a nakoupit si po tak dlouhé době radost! Jak na to mohl zapomenout? To křeslo ho na chvilku fascinovalo, vytrhlo z jeho závislosti, na chvilku osvobodilo od myšlenek točících se jen kolem jednoho.

Příjemná touha po chuti a očekávání se teď vrátily a s nimi radost, těšení se. Dnešek má smysl. Však jen vyjde ven, zajde do toho starožitnictví a určitě získá dost peněz na to, aby si užíval celou noc a snad i zítřek. Jak dlouho bude chtít. Nejspíš mu zbude dost i na příště. Třeba už pozítří by mohl pokračovat. Užít si znovu. Jako když na to kdysi míval.

To křeslo je tak poctivé, natolik dobře vyvedené, možná za něj dostane ještě více. Měl by se pokusit smlouvat. Mohl by ho zkusit odvézt do lepšího antiku. To je nápad!

Následně strávil večer hledáním starožitnictví, poháněn příjemným očekáváním. Zbytek nechá na zítra. V denním světle u okna křeslo nafotí a fotky jim zašle, aby mu rovnou napsali odhad ceny.

Po dlouhé době vstával s radostí. Přenesl křeslo k oknu. Fotoaparát dávno prodal, naštěstí se mu podařilo pořídit dobré snímky telefonem a první odpovědi dostal ještě ten den. Páni starožitníci psali podobná rozpětí částek a podobná vysvětlení, že z fotek to lze těžko posoudit. Rádi se však na křeslo přijedou podívat.

Však až to křeslo uvidí, nabídnou ještě více. Dnes už je ale pozdě, aby je volal, počká to. A s tou myšlenkou se do křesla, opět na jeho místě v předsíni, znovu posadil. Pohodlně uveleben dlouho očima přejížděl tu potemnělou místnost. Měl by tu uklidit. Až přijedou, ať nemá ostudu. Teď se mu však dobře sedí, uklidí zítra.

Když světlo přicházející z obývacího pokoje zesláblo, přesunul se do postele a druhého dne se hned ráno jal v předsíni uklízet, umývat, utírat. Úklid rozšířil na celý byt, až ho bolela záda, lehl si na zem, protáhl si je a posadil se do svého křesla. Ihned však vstal, je zpocený, musí se umýt.

Konečně se mohl opět s klidem usadit, umyt a oholen a s výhledem na předsíň, uklizenou a čistou tak, jak to mírně zešedlá omítka, staré parkety a oprýskané dveře dovolily. Teď by je mohl zavolat. Avšak ozývá se hlad. Půjde si něco koupit.

Šel na čerstvém vzduchu pomalu, loudavě a cestou domů z obchodu jim zavolal, nemůže to stále odkládat. Jeden starožitník přijede druhý den odpoledne, druhý potom večer. Ideální, může si dnes v klidu udělat večeři a zítra už bude mít pořádné peníze, aby si po dlouhé době dopřál radost.

Jak pomalu jde ulicí pod jasnou odpolední oblohou, osvěžují se mu myšlenky. Je to zvláštní, obvykle mimo dni rozzářené chutí mívá nechuť cokoliv dělat, teď má však chuť se venku zdržet déle. Na poslední chvíli se odhodlá odbočit do menší uličky a vrací se oklikou ke klidné části parku, kde si sedá na lavičku a rozhodne se sníst něco ze svého nákupu.

Úvahy pokračují. Sílu něco dělat má od chvíle, kdy to křeslo neprodal a místo toho se do něj posadil… kolik v něm vlastně proseděl času? Nějak v něm nalezl motivaci, důvod něco činit. Asi je to tou jistotou. Jistotou, že díky němu dostane dost peněz, aby si zase pořídil, co potřebuje. A třeba by z těch týpků mohl vysmlouvat ještě více.

Přichází domů, míjí své křeslo a uklízí potraviny. Kdyby neměl ten další jistý příjem, musel by na jídle dál šetřit. Vůbec by bylo dobré dostat se zase k nějakým normálním penězům. Až to prodá a prachy utratí, musí něco vymyslet.

Před vařením se alespoň na chvilku znovu posadil. Čím to je, že je to tak uklidňující? Je to tou místností, nebo tím křeslem? Škoda, že ho musí prodat. Dobře by se v něm sedělo normálně u stolu.

-> Křeslo – část II.

Comments are closed