Křeslo – část II.

Když druhý den večer druhému starožitníkovi řekl, kolik mu nabízel první, dostal tím od něj o něco lepší nabídku. Pohlédl na své křeslo. Potřebuje ty peníze. Bez nich na to tento měsíc nebude mít. Ale nemusí přece dnes. Když počká, třeba z něj dostane více. Vyslovil se, že si to rozmyslí. Domnívá se, že by mohlo mít větší cenu.

“Rozmyslete se”, dostalo se mu odpovědi. Vypustil starožitníka ven. S ním mu odešly i prachy. Dnes si to nekoupí. To přece nevadí. Může zítra, nebo pozítří, třeba tak dostane peněz víc. Musí si naplánovat, jak přesně to podnikne, aby si tu chuť co nejvíc užil, když na to tak dlouho čeká. Takhle dlouho snad od té doby, co tomu propadl, na svou radost ještě nikdy nečekal.

Jakousi dobu sedí ve svém křesle, rukou přejíždí po hladké kůži područky a plánuje, jak krásně mu bude.

Neví kdy, ale přesunul se do postele, kde ho také probudil telefon. Tenhle známý mu už dlouho nevolal. Než to zvedne, všimne si, je skoro jedenáct. Nesmí do telefonu znít jako zombie. Rychle se zvedá a procvičuje si hlas pár slovy.

Není si jist jak, ale než to položil, slíbil mu, že jim vypomůže ve firmě. Od zítřka. Tak přece jen ho ještě někdo někde potřebuje. Nemělo by to být těžké a bude za to mít pěknou hodinovou odměnu. Využije, že má teď jaksi aktivnější dny a něco si přivydělá, to je přece dobré a vykašlat se na to může kdykoliv.

Převalil se první týden s prací, pak druhý. Na účtu se objevilo víc peněz. Byl odvyklý být večer poctivě unaven, byl odvyklý těšit se na odpočinek a víkend. O dalším víkendu se po dlouhé době zapovídal s nejlepšími kamarády.

Zlákali ho. Šlo to rychle. Užil si to. Ta chuť byla skvělá. Když usínal, i když se probouzel, přiznal si, bylo to přesně tak dobré, jak si to celý ten čas představoval.

V pondělí mu je v práci nesmírně zle. Proč sakra jsou věci, které jsou tak báječné a přitom jdou proti životu? Proč není pro něj tak skvělé něco, co může dělat častěji a co není v konfliktu skoro se vším?

V úterý odpoledne už je mu lépe. “Jen tři dny do víkendu,” pomyslí si. “Peníze mám, musím si to užít alespoň stejně, jako minule. Kéž by to šlo bez následků. Musím začít dřív, musím začít v pátek, do pondělí mi bude dobře.” Tolik se těší. A nemusí prodávat křeslo, peníze vydělává.

Pátek večer je tu, po práci se doma rychle převléká a chystá se vyrazit za tou zaslouženou chutí. Zarazí se v předsíni. Bude mi tak zle! Ten začátek týdne bude hnus. Opravdu to chci? Není mi teď dobře?

Neví. Neví co dál. Má se obout, nebo zase převléknout, udělat si večeři a jít spát? Jedna možnost se mu jeví horší než druhá.

Shodí bundu na zem, sedá do křesla a má před sebou ty dveře. V kapse džín ho tlačí peněženka, bude teď ale čumět, dokud nebude mít jasno. Tak co tedy chceš?

Ten večer za kamarády nepřišel. Šel spát. Tím to na celý víkend zabil. Rovnou vstává druhý den, v sobotu, až v poledne, teď nemá smysl už nic začínat. Rovnou se musí smířit s dalším týdnem bez toho. Příště si to musí vynahradit.

Možná by si příští týden mohl vzít v pátek volno, užít si den navíc, bylo by mu pak v pondělí lépe. S tou potěšující myšlenkou se konečně dokáže zvednout z postele.

Další čtvrtek v práci si o to volno neřekl, stále to odkládal. Teď už jde domů, může ale šéfovi zavolat večer. Rozmyslí si to. Večer ale čumí do dveří. Musí si o to volno zavolat teď, než bude pozdě, nemůže mu napsat o půlnoci, že ráno nepřijde. Takhle to bylo, když přišel o práci minule, to znovu nechce, chce si vybrat sám, kdy se na ni vykašle.

Neudělal to, neodhodlal se mu napsat. A tak ráno vstává do práce. Takže nebude žádný prodloužený víkend. Nepřekvapuje ho, že má z toho mizernou náladu. Je to stejné, jako tehdy, když už nedokázal pracovat. Nedalo se normálně fungovat, bylo čím dál těžší se mezi dávkami k čemukoliv přinutit.

Teď ale potřebuje ty peníze, musí makat. I když ví, že celý následující víkend bude k ničemu a potom zase alespoň čtyři dny práce. Chce si totiž užít, teprve až bude mít tři dny volna. Dnes se netěší ani na konec pracovní doby. Loudá se domů, neví ani, co si dát k večeři. Vařit nebude.

V sobotu odpoledne je za oknem krásně, vytáhne ho to z postele. Mohl by to dnes podniknout. Sice už je půlka dne pryč a pondělí se blíží, udělá to ale nějak, aby mu nebylo tak zle. A kdyby to nepomohlo, tak se v pondělí z práce omluví. Má na to přece právo, ani tam není na plný úvazek. Má právo si alespoň o víkendu udělat radost.

Ale neobléká se dost rychle a než se dostane ze dveří, ozývá se v něm druhé já. Přemýšlej přece. Posaď se na chvíli. Pojď si říct, co doopravdy chceš, pak to udělej.

Nakonec si domů objednal teplý oběd i něco k večeři. Ví, že kdyby někam zašel, rozptýlilo by mu to myšlenky. Jenže jediní jeho kamarádi, se kterými se poslední dobou dobře baví, jsou ti, kteří ho nejvíc svádějí k té chuti. Na příbuzné náladu nemá, nemá chuť se hýbat, natož se s někým navštěvovat.

Musí se donutit věnovat něčemu, co ho zaměstná a odvede to myšlenky od té potěchy. Alespoň tedy na tu chvíli, kdy si ji nemůže dopřát. Třeba každý druhý víkend by si ji ale dát mohl.

Druhý den se donutil, zašel si po tolika měsících zacvičit. Nechce se mu, ale když bude v lepší kondici, bude ho ta chuť méně ničit, bude si ji moc více užít. Je to taková příprava, předehra. Bude to lepší, než kdy předtím.

Další čtvrtek si opět hrál s myšlenkou si víkend prodloužit a opět mu to neprošlo, skončil v křesle. Tentokrát jde cvičit už v sobotu, ať nějak stráví čas. Odpoledne cestou domů se cítí skvěle, tělesná námaha ho osvěžila. V tu chvíli mu píše kamarád.

Zlákal ho. Však si to zaslouží, trochu relaxace, svobody. Naschvál se v předsíni na křeslo ani nepodíval, rychle prošel kolem, aby ho nezastavilo.

Vychutnal si to. Trvalo to dlouho, bylo to uspokojující, ale v neděli večer se dobrá nálada nenávratně vytratila a je mu čím dál víc špatně. Snad se to do rána zlepší.

-> Křeslo – část III.

Comments are closed