Křeslo – část III.

Snaží se oddálit vstávání, nezlepšilo se to. Nemůže takhle jít do práce. Musí se omluvit. Nadřízený je naštvaný, právě dnes měli začít pracovat na nové zakázce. Slibuje, že přijde alespoň odpoledne.

Úplně zapomněl, jak je dnešek důležitý. Kdyby si to uvědomoval, možná by to o víkendu neriskovaů. Proč to vůbec v sobotu udělal? Měl se předtím i bez toho tak dobře! Měl odolat a dělat cokoliv jiného! Teď je mu zle, takových peněz v háji a ještě z toho bude mít problém v práci. Takhle to nemůže jít dál, nechce, aby mu jedinou radostí byla na pár hodin ta chuť a diktovala vše. Musí se toho nějak zbavit.

Dělá si pozdní snídani, doufá, že se mu z ní neudělá více zle a napadá ho, to křeslo, když mu pomáhá, mohl by si ho přenést do kuchyně a sedět v něm u stolu. Třeba na něj to jeho pohodlí a dobře tvarovaná opěrka skutečně nějak působí. Je to ale vůbec možné? Dává to smysl? V práci má také pohodlné křeslo a že by tam nějak ztrácel chuť na to jedno, to se mu nezdá.

Navíc, v lepším světle, než je v té předsíni, by určitě byly vidět na křesle nedokonalosti, opotřebování. A on si tak nějak zvykl, že je dokonalé. Bojí se, že s vadami by mu nepřinášelo tu uklidňující jistotu. Sice to jeho umístění v malé předsíni je zvláštní, ale tam mu vyhovuje, tam se hodí a tam pro něj funguje. A nakonec, on si může dát stůl k němu! Nebo alespoň stolek.

Odpoledne v práci se těší, jak si doma sedíc v křesle sní na stolku večeři, pak si bude číst a usne, zatímco ta nevolnost z víkendu ho přejde. Podobně by to mohl dělat o víkendech. A odolávat.

Večeři si udělal, ovšem jíst ji v křesle v předsíni mu přijde nepohodlné. Najedl se raději normálně u stolu a pro jistotu si pak v křesle alespoň četl, než ho únava zahnala. A takto přečkal i zbytek týdne. Na víkend se rozhodl duševně obrnit. S kamarády se pobaví, ale do té drogy nespadne. Buďto ho to bude bavit i bez ní, nebo ho to bavit nebude a najde si zábavu jinou. Neví jakou.

Je pátek večer a on skutečně odolal. Do poslední chvíle zvažoval, že by si dal, nakonec však přátele se zklamáním a naštváním opustil. Prochází se nočním městem a je mu mizerně. Nejraději by si dal alespoň bez nich, jenže místo toho si zvolil klidný víkend, čas o ničem a přece ten správný.

Takhle chutná porážka chuti proti rozumu. Jak by mu však chutnalo vítězství? Jako když v pondělí nedokáže stát rovně?

Blíží se páteční půlnoc v křesle. Stále se může zvednout a dopřát si to. Nebo jít spát a zítra dělat něco produktivního. Jedna možnost se mu jeví horší než druhá. Proč je sakra rukojmím svého chtíče? Proč chce věci, které se vzájemně vylučují? To celý život maká, dýchá, aby pak nemohl mít to, co chce?

Proč mu nestačí méně? Proč je všechno, co poslední snad rok dělá a čeho dosáhne, jen ubohým stínem té radosti, jakou mu dává ta chuť? V práci kývnul na plný úvazek, více peněz, ani se z toho nedokáže usmát. Směje se jen té ironii. Všechno, všechno je to k ničemu.

Ví, měl k tomu sklony už dávno, byl k tomu odsouzený. Kdyby si mohl dovolit cokoli, možná by se nechal tou drogou pohltit a oddělat k smrti. Umřel by šťastný. Takhle se snaží, bojuje a je nešťastný.

Stejně do toho nejspíš zase spadne, teď když se ale trochu vzchopil, měl by se dál snažit. Ještě jednou zkusit žít bez té radosti, dát světu šanci, zda bude dávat smysl. A když ne, alespoň bude mít za co si potom důkladně užívat. Každý den v práci mu vydělává na několik dní bez práce.

Od té doby se každý večer alespoň na chvíli ve svém křesle zamyslel nad tím, jak se mu daří a představil si, jak si krásně bude moci třeba už o víkendu užít. Však to udělá, až přijde ta správná chvíle. Dopřál si to hodněkrát a dopřeje si zas. O to více, když se dostane do lepší kondice.

Nebýt jeho lepšího stavu, nepotkal by potom ani tu ženu a určitě by o ni neprojevil zájem, nebo určitě ona o něj ne. Zcela jistě by si ji nepřivedl domů. Teď si ji ale zaslouží, když se tolik snaží a omezuje. Díky ní bývá večer ještě poctivěji unavený.

“Roberte?” Probrala ho ze vzpomínek a ze zamyšlení nad jeho životem, nad jeho křeslem.

“Však neříkám, abys to křeslo vyhodil,” pokračuje ona omluvně, “jen sem neviděla, že by ti k něčemu bylo.”

Robert pouští ruku z opěradla, přesunuje ji na její ženský bok a povídá: “Ani neuvidíš, ale je pro mě důležité.”

“Nechceš ho alespoň dát jinam? Tady je takové, divné.”

“Tady je nejlepší, sem patří.”

Tím sobotní úklid skončil a šli si udělat oběd.

Společný čas utekl rychle a druhý den, v neděli, ji šel vyprovodit. Vrací se do svého bytu sám, zouvá se a přemýšlí. Je jim spolu hezky.

Podívá se na mobil, kolik je hodin. Převléká se do domácího a usedá do svého křesla. Jo, je mu s ní hezky, je příjemným zpestřením. Čas s ní utíká rychleji a méně musí přemýšlet o tom, kdy si zase udělá radost.

Snad brzy. Tento víkend už je pozdě, zítra pondělí, ale brzy se najde ta správná příležitost vychutnat si to víc, než kdy předtím. Třeba až se rozejdou, vezme si pak dovolenou nebo rovnou odejde z práce a konečně si zase rozsvítí den.

Comments are closed