Řidič – část I.

Zapadající slunce skrze mraky a chumelení ozařuje dlouhou kolonu. Několik autobusů a desítky osobních i nákladních vozidel se pomalu šine mezi vysokými závějemi zasněženou ruskou krajinou. Konvoj vede sněžný pluh, rozrážející více než metrovou vrstvu sněhu pokrývající silnici

Lidé v autobusech i svých automobilech mají ponurý výhled na pokračující sněhovou bouři, vyhánějící je rekordně nízkými teplotami a nekončícím chumelením z jejich domovů. Jsou posledním konvojem prchajícím z východního epicentra klimatické katastrofy, probíhající již druhým týdnem bez známé příčiny a bez náznaků zlepšení.

Dosavadní odhady hovoří o dalším zhoršování, až na úroveň neúnosnosti pro veškeré stroje, běžná obydlí a obyvatelstvo. Velení evakuace se obává, zda poslední konvoj nečekal na místní otužilé obyvatele, neochotné prchat jen kvůli mrazu a sněhu, příliš dlouho a zda se nevydali na cestu příliš pozdě. Teplota v oblasti klesá rychleji, než byly nejpesimističtější odhady. Každé zastavení kolony přináší obavy, zda ještě motory v mrazu nastartují a nejeden nepojízdný automobil už takto museli odtlačit ze silnice a nechat za sebou. Raději proto nezastavují a pomalu se stále sunou dál, západním směrem, kde je čeká další nebezpečí.

Jak je velení upozornilo, k obří sněhové bouři rozšiřující se z východního epicentra se v posledních dnech začala rychle přibližovat druhá, rozsahem menší ale srovnatelně ničivá bouře a ledová smršť ze západu. Vznikla nad Islandem, odkud se přesunula nad Evropu, přeletěla k hranicím Ruské federace a nyní se pomalu ale jistě proudy mrazu blíží ze západu přímo k epicentru bouře východní.

Poslední konvoj však nemá kam odbočit. Jejich úniková a jediná doposud sjízdná trasa z nejohroženější oblasti je vede přímo na západ, kde budou muset přibližující se islandskou bouři nějak překonat a dostat se přes řadu stanovišť až do bezpečné oblasti. Kde to bude, v tuto chvíli není jasné.

Velitel konvoje ve vojenském voze v přední části kolony hlásí generálnímu štábu zásoby paliva a potvrzuje pokračující zhoršování povětrnostních podmínek. Chumelení zesiluje, šíří se dál, jim v patách.

On, stejně jako jeho nadřízení, se snaží nepropadat panice a plně se soustředí na aktuální a snad i splnitelný úkol – dorazit se k již jen čtyřicet kilometrů vzdálenému zásobovacímu stanovišti. Na konvoj tam čeká palivo, vozidla a několik odvážlivců.

Světla reflektorů na střeše vedoucího vozu prozařují sněžení, mezi chuchvalci sněhu voják za volantem jen s obtížemi sleduje cestu před sebou. Kudy vede silnice ukrytá pod metrem sněhu lze rozeznat jen díky ještě vyšším závějím po jejích stranách.

Voják cosi spatřuje. Nejprve si není jist, postupně však přeci jen rozeznává světlo v protisměru. Někdo jede proti nim.

Ale vždyť tu není mezi závějemi místo, aby se vyhnuli! Rozčileně vysílačkou hlásí veliteli vozidlo v protisměru a dozvídá se, že podle velení by v oblasti neměl být jiný transport. Musí to tedy být nějaký civilista. Brzy lze rozeznat, že se jedná o jediný pár světlometů, jediné vozidlo.

Jaký šílenec jede teď, téměř v noci, směrem do epicentra té kalamity? Klesající teplota a sílící bouře tam budou brzy neúnosné.

Od velitele kolony dostává voják pokyny ke zpomalení, nemá však zatím zastavovat, pro konvoj je to riskantní. A tak jen s napětím pozoruje, jak se světla v protisměru blíží, zdá se mu však, že i ta zpomalují.

Ve vzdálenosti asi padesáti metrů náhle světla stáčejí směr, vozidlo zatáčí. Voják vidí, jak před nimi vysoký terénní automobil s rozměrným pluhem vjíždí do závěje na okraji cesty. Zabořuje se do sněhové stěny, hora sněhu se převalí přes pluh na kapotu a zavalí zastavující vozidlo až po střechu.

Jeho řidič musel podle světel vidět, že proti němu jede celý dlouhý konvoj a není jiná možnost, než aby z cesty uhnul on.

Voják by neznámému řidiči nejraději poděkoval. A popřál hodně štěstí. Kdokoliv to řídí, je šílenec, že jede vstříc bouři. Kam asi jede? Snad někoho zachránit?

Pro kolonu se nečekaný pocestný stal šťastnou výpomocí, neboť pro ně protáhl silnici před nimi. Konvoj díky němu ihned zrychluje, naděje na únik před sílící bouří se zvyšují.

Jak dlouhá řada autobusů a osobních vozidel bez zastavení míjí automobil napůl zasypaný ve sněhu, vojáci i civilisté jej z oken v houstnoucí tmě s překvapením sledují, má totiž stále rozsvícená světla. Nejednoho z nich napadá, neměli by neznámému pomoci?

Konvoj uzavírá další vojenský vůz a sotva projede, na terénním automobilu v závěji se rozsvěcejí couvací světla. Vůz poté pomalu vycouvává ze sněhu a zatáčí zpět do průjezdného pruhu, nyní dobře prometeného desítkami vozidel, stále však míří na východ, opačným směrem nežli prchající kolona. Z jeho střechy a kapoty přitom sklouzává vrstva sněhu, nikoliv však všechen.

Musí znovu zastavit, otevírají se dveře a postava v tlustém, šedém zimním oblečení rychle vystupuje do kvílící večerní vánice, aby alespoň na straně řidiče smetla sníh z předního skla a co nejrychleji se vrátila do menší zimy uvnitř za volantem.

Než pokračuje ve své cestě na východ, řidič v kabině sahá po neobvykle masivním notebooku, položeném na sedadle spolujezdce. Dává si ho na klín, otevírá displej a odklápí z boku přístroje satelitní anténu.

Na displeji se objevuje mapa s jasně označeným cílem mnoho kilometrů před ním. Muž chvíli sleduje údaje, porovnává je s cílem zadaným v navigaci na mobilním telefonu na palubní desce, následně upřesňuje programu souřadnice, počká, až počítač naváže spojení se satelitem a nakonec ho znovu vypíná a sklápí anténu.

Vůz s pluhem se rozjíždí a může si dovolit zrychlit, už nemusí rozrážet metr sněhu. Světla reflektorů na střeše ozařují nyní mnohem sjízdnější, konvojem vymetenou silnici, vedoucí k ohroženým sibiřským městům, nad nimiž bouře zuří v plné síle.

Muž za volantem udržuje až nerozumně vysokou rychlost a ačkoliv je protažená silnice rovná, tiskne pevně volant a soustředí se, aby ho nepřekvapila žádná překážka, nebo aby neztratil na sněhu a ledu nad vozem kontrolu.

Spěchá, snad proto, že na silnici před ním i za ním neustále dopadají nové vločky slepené do mrznoucích chuchvalců a i ve vozidle s pohonem čtyř kol a vyzbrojeném pluhem se pro něj časem stane nový nános sněhu nepřekonatelným.

Zažil ve své domovině několik sněhových kalamit, tahle bouře je ale zuřivější. Očekával, že hlavní silnice bude pro vypůjčené auto určené do zimních podmínek sjízdná, ovšem nebýt toho nečekaného konvoje, postupoval by vpřed pomaleji a možná by nakonec někde uvízl.

Další auta nepotkává a jistě už ani nepotká. Alespoň ne pojízdná, neboť po stranách vymeteného pruhu silnice je více než dost pochmurných zasněžených pomníků, pohřbených automobilů.

Ještě dnes ráno, když po krátkém spánku opět vyrazil na cestu, si nedovedl představit, že by se počasí mohlo zhoršit, ale den jízdy čím dál hlubšími závějemi uplynul a děje se to. Vítr je stále prudší, teplota klesá, i topení odolného vozu přestalo stačit a on tak musí mít na sobě několik teplých vrstev oblečení, čepici a rukavice.

Neměl by se tomu děsu za okny divit, měl být připraven, probíhá mu hlavou. V tom se ke scenérii temné, zasněžené sibiře kdesi na obzoru přidají klikatící se záblesky. I sněhová bouře dokáže mít elektrické výboje.

-> Řidič – část II.

Comments are closed