Řidič – část II.

Temné kilometry plynou, tma však řidiče nijak neunavuje, je na dlouhé noci zvyklý. Vrstva čerstvého sněhu na prometené silnici ale tloustne a vůz musí opět zpomalovat. Řidič si dokonce i přes svůj spěch dovolí krátkou přestávku, zastavuje se zapnutým motorem a sahá po láhvi s vodou a další výživné tyčince.

Když se opět podívá na displej telefonu, vidí, že mu k cíli zbývá jen několik kilometrů. Znovu se otáčí k počítači, zapíná ho a čeká na spojení se satelitem. Souřadnice na displeji ukazují na budovu na samém severním okraji malého města, jehož světla by již před sebou v dálce viděl, kdyby zde již několik dní nebyla vypojena elektřina. Takto je před ním jen reflektory vozu osvětlená cesta za záclonou bílých vloček. Dojídá tyčinku, zadává na počítači několik příkazů a opět ho vypíná.

Čtyři velká kola se znovu roztáčejí a muž v kabině uvažuje. Dle mapy bude muset brzy odbočit, jenže vedlejší silnice určitě bude pod sněhem a podle výšky závějí, mezi kterými jede, si s tím jeho vůz nemusí poradit. Nějak se tam ale dostat musí. Nějak se tam dostane. Teď, než bude muset ten problém řešit, se rozhodne si ještě na chvilku pustit rádio. Před pár hodinami ho vypnul, teď je ale zvědavý.

Střídá několik stanic, i se svou nedokonalou ruštinou si však je brzy jistý, všude hlásí to samé. Východní bouře se bez známých příčin dále rozšiřuje a teplota klesá, stát byl donucen k zahájení evakuace i vzdálenějších oblastí. Tisíce obyvatel ale odmítají opustit své domovy. Přestože je všude přerušována elektřina, zabarikádovávají se doma, odmítají věřit předpovědi, že bouře a zima budou tužší, než jejich země pamatuje.

Menší, avšak také smrtící bouře přicházející ze západu podle hlasatelů již rychle postupuje Ruskem a šíří zkázu. Pokud nezpomalí nebo nezmění směr, brzy se střetne s bouří východní. Meteorologové se dohadují, proč se tomu tak děje a jaké to bude mít následky, řidič však v tu chvíli už rádio vypíná a podívá se na displej s navigací. Blíží se jeho odbočka.

Několik značek trčících z vysoké závěje po levé straně je jedinou stopou po vedlejší silnici, kterou se má vydat. Zastavuje vozidlo, na okamžik váhá a potom zacouvá, znovu se rozjíždí vpřed a zatočí proti sněhové bariéře, tyčící se až ke střeše terénního auta. Pluh se zarývá do sněhu, rozráží ho do stran, sníh se přes něj přesypává a hrne se na kapotu a čelní sklo. Vůz však vytrvale postupuje bílou hmotou vpřed a brzy se stane, v co řidič doufal. Auto se probourává skrz závěj zatímco přední část vozu je zavalená nabraným sněhem, z bočního okénka je vidět, že sníh okolo už sahá jen po kapotu. Vysoký sněhový mantinel po boku hlavní silnice byl jen úzkou překážkou, vytvořenou sněžnými pluhy.

Řidiči však radost kazí potřeba zbavit se vrstvy sněhu z předního skla, aby viděl na cestu. Stěrače takovou tíhu odhrnout nezvládnou. Nevyhne se tedy dalšímu výstupu ven.

Jakmile vystoupí, znovu ho překvapuje tváře řezající mráz, ale také hluk. Vítr ženoucí vločky téměř vodorovným směrem kvílí v uších, skrytých pod teplou čepicí. I přesto, zdá se mu, jakoby bouře už byla o něco slabší, než když musel z vozu vystoupit naposledy.

Sotva smete sníh ze skla a je zpět uvnitř, rozjíždí se a jen podle vyšších závějí po stranách sleduje směr cesty ukryté pod sněhem. Urazí zoufale pomalu asi kilometr, když silnice začíná stoupat. Cíl jeho cesty se nachází na kopci na samém okraji města a kdyby venku nepanovala černá noc, jistě by tu budovu dávno viděl.

0Automobil, vytrvale prorážející si cestu do kopce, nevyhnutelně zpomaluje. Řidič začíná být napjatý, zda vůbec na vrchol dojede. Reflektory vozu přitom už odhalují první budovy po stranách silnice, temné a pusté, některé s okny a dveřmi zakrytými přibitými prkny. Majitelé očividně věřili, nebo alespoň doufali, že se sem vrátí. Že mráz ustoupí a bouře jejich domovy nezničí úplně.

V některých oknech jakoby zahlédl i záblesky světla, možná se za nimi u rozdělaného ohně ukrývají někteří nezdolní obyvatelé, neustupující před chladem, se kterým zde žijí celý život.

Automobil se blíží vrcholu a reflektory v dálce odhalují třípatrovou budovu s vysokou úzkou věží, na vrcholku s rozšiřující se pozorovatelnou a na střeše s rozličnými satelity a anténami. Budova je temná, stejně jako její věž. V tom ale i světla na voze zhasnou, řidič na sebe nechce upozorňovat.

Za okamžik po pravé straně spatřuje na obzoru za bouřkovými mraky úsvit a krátce na to již zastavuje. Pozorně si před sebou prohlíží budovu, vynořující se v úsvitu. Nevýrazná šedá omítka, zasněžený vchod a vedle něj na zdi velká, plechová cedule s odlupujícím se bílým lakem, odhalujícím rez pod ním. Uprostřed cedule ještě přetrvává obtížně čitelný černý nápis “Метеостанция”.

Jakoby váhal, ještě chvíli strnule sedí a nechává běžet motor. Přes čepici si natahuje kapucu bundy, šálu si přetahuje z krku až přes ústa a pak už zjišťuje, že nemůže plně otevřít dveře. Mezi bokem vozu a závějí je jen úzký prostor protažený jeho pluhem. Několikrát musí na dveře zatlačit, aby je dostatečně otevřel a protáhl se ven.

Když je venku, ještě pootevírá zadní dveře, bere si ze sedačky velký černý batoh a dává si ho na záda, nelehko se mu přetahuje přes tlustou vrstvu oblečení. V tu chvíli už mu mráz řezající tváře připomíná, jak dobře ještě topení ve voze fungovalo. Nechce vědět, kolik desítek stupňů pod nulou tu je.

Už se chce začít brodit k budově, ale i přes ty neuvěřitelně nehostinné podmínky ho osloví kouzlo toho okamžiku a místa. Dovolí si chvilku na rozhlédnutí se z toho kopce po okolní scenérii, dokonce se vyškrábe na kapotu vozu, aby měl výhled.

Ranní slunce zalévá bílý kopec s jedinou stavbou na vrcholku, stejně jako skrze chumelení těžko viditelné městečko pod ním a bílou nížinu všude kolem. Nad hlavou stále bílá mračna vrhají záplavu vloček, ačkoliv ty již nejsou hnány tak dravým větrem, jako před chvílí.

Severním směrem mu ve výhledu zaclání ona budova s hranatou věží, které by měl věnovat svou pozornost. Proti její jižní zdi navál vítr tolik sněhu, že ten sahá až po okna ve zvýšeném přízemí. Všechna ta okna jsou však ukryta za vnějšími okenicemi.

Slézá z kapoty do závěje, ujišťuje se, že motor stále běží a začíná se brodit k budově. Nemá zájem o hlavní vchod, místo toho postupuje závějí podél zdi východním směrem, pokračuje za roh až konečně nachází jedno okno, jehož okenice nejsou dovřené. Otevírá je a když se obličejem přiblíží ke sklu, vidí uvnitř místnost bez světla a bez pohybu.

Rukama v rukavicích smete sníh z parapetu, sundá si ze zad batoh a vyloví z něj baterku, kterou uchopí opačným koncem a rozmáchne se s ní proti oknu. Uhýbá před padajícími střepy, potom ale znovu a znovu udeří do zbytků skla v okenním rámu, vymlátí je a smete střepy z parapetu, až si může dovolit se do okna vytáhnout a protáhnout se dovnitř.

-> Řidič – část III.

Comments are closed